V úterý jsem den zahájil zjištěním, že vykoupili všechny onigiri, a tak jsem musel vzít zavděk sendvičem. Vybral jsem si trojbalení vajíčkových, kdy každý obsahuje násobně větší kousky vařených vajec, od utřených žloutků s hořčicí přes kousky bílků s japonskou majonézou až po plátky celého vajíčka s bůhvíčím. Ty mi docela chutnají a, spoiler na pátek, zatím jsem je měl bez újmy každý den. F. se necítil dobře a teklo mu z nosu, tak zůstal pro tento den doma a pracovat a obědvat jsme proto šli jen ve třech.

Na stole nám už pár dní ležel leták na [Pasta a Pepe] a tak jsme s L. navrhli jít tam. D. rezolutně prohlásil, že ne, že půjdeme to té italské, co je hned naproti přes ulici. Říkáme, že to je ona, ta z toho letáku. D. že ne, že půjdeme to téhle, do… Pasta a Pepe. Dobře, co se dá dělat, půjdeme tedy do Pasta a Pepe. Dorazili jsme na místo a po delším přemítání jsme vydedukovali, že si člověk objedná přes QR kód na stole a buď zaplatí přes LinePay (proč tady proboha v půlce restaurací neberou karty, ale můžou tady platit přes WhatsApp?), nebo hotově na pokladně. Teprve po zaplacení bud jídlo posláno no výroby, jak hlásala cedule na zdi. Objednávkový systém měl místo reálných fotek jídla obrázky vygenerované AGI, což mě dvakrát nepotěšilo a následně jsem pochopil proč. Na počest nemocného F. jsem si dal trouffle pasta, které trouffle viděly tak rychlíku a rozhodně na sobě neměly tu černou hromádku, kterou sliboval clankerův obrázek a kterou F. dokonce i dostal na steak minulý týden, byť ani omylem nešlo o skutečného trouffla.

D. si okamžitě začal stěžovat, proč je sakra na všech jídlech ryba. Jsme na ostrově, který je obklopen mořem, a nic jiného než ryby a vepřové tu nemají, to ti to ještě nedošlo? Nedošlo. Potom si stěžoval, proč je ve všech jídlech rýže. Jsme na ostrově, který je obklopen mořem, a nic jiného než rýži a ječmen (barley) tu nemají, to ti to ještě nedošlo? Nedošlo. Nechutná to moc italsky, spíš jako by to vařil nějaký asiat. Jsme na ostrově, který je obklopen mořem, a nikoho jiného než asiaty tu nemají, to ti to… ano, nedošlo. Jakmile spatřil svoje jídlo, prohlásil, že dobře, sem už nikdy nejdeme. Já stejně chtěl na něco lehčího, takže mě na rozdíl od něj menší porce špaget se smetanovou omáčkou s příchutí fancy česneku neurazila. Jenom přemýšlím, kdo nás to celý minulý týden drbal, ať jdeme do Pasta a Pepe, a kdo to celý minulý týden říkal, že tam chodit nemáme, že to bude shitty… Pokud dotyčný v sobotu v izakaje za přílohu moc bodů nepobral, tak tady o ně pro jistotu rovnou přišel. Cestou z oběda jsme viděli místní Bauhaus, normálně otevřený do chodníku.

Na večeři jsme jen s D., protože F. stále nebylo dobře, šli do již jednou navštíveného Sato Seinikuten a dali si to samé, pročež budu šetřit vodou v datacentrech a obrázek vynechám, vypadalo to úplně stejně. Upgrade provedl pouze D., který se mě při objednávání zeptal, co je to Calpis water. Řekl jsem, že jsem Calpis (nikoliv Calpis water, očividně je to rozdíl) měl v GINGIN Chicken a že je to celkem dobré, chutná to jako Actimel, a D. si to objednal. Jen to ale dostal, dostal jsem já téměř sodu, že to chutná jako medicína a že se to pít nedá, což byla pravda - asi jsem měl jinou variantu, která minimálně pitelná byla. Pokud někdo ze čtenářů zná Erdomed, lék na předpis na zahleněný kašel, možná víte, že má krom pastilek k polknutí, které si koupí každý normální člověk, i neskutečně eklhaftní prášek k rozpuštění ve vodě. Zhruba takto pak chutná Calpis water…

Čím ale vodu neušetřím, je velice kulturní samolepka vedle vchodu, které jsem si všiml cestou nahoru, a reklama na místní burky proti slunci. Říkal jsem si, že bych se z legrace došel dovnitř podívat, kolik by případně tato slušivá noční košile stála, ale protože si nedovedu představit, že bych se vtipem v podobě nošení protisluneční kombinézy bavil ještě tři týdny, nakonec jsem dovnitř nešel. Poutač jsem viděl cestou na poštu, kdy jsme se s D. rozdělili a já šel koupit další známky. Při psaní pohlednic předešlého večera jsem totiž zrealizoval 9/10 vtip, ale když jsem pak všechny pohlednice kontroloval, napadlo mě, jak z něj udělat 10/10 vtip, což ovšem obnášelo koupit znovu jistý počet pohlednic a známek, protože už byly všechny nalepené…

Už dřív jsem psal, že je tu na všem, co by mohlo být zábavné, cenovka, tak abyste měli představu, dekompozice mechanismu otevírání dveří stojí stejně jako 25 tisíc krabiček I-MEI Fresh Milk Tea, pokud nejste student, nebo 27 778 krabiček, pokud student jste. Náš FamilyMart totiž dává slevu 10 % na vybrané produkty (na pivo ne, zkoušeli jsme), pokud předložíte vstupní kartu kolejí NTU. Taky mi přišla vtipná fotka, kterou jsem si pojmenoval jako moderní stavby, ale vlastně popravdě nevím proč.

Na oběd jsme se poprvé rozdělili, já jsem odmítl jít do KFC a tak jsme s D. zkusili písmenka, což by nebyl problém, kdybychom věděli, že si máme objednat tak čtyři jídla. V rozporu s předchozím příspěvkem, kde jsem psal, ať si tu hlavně nedáváte nic navíc, se tady velice nevyplatilo si nic navíc nedat, protže jsme dostali, jak to F. později nazval, degustační set rýže. Nejspíš tu počítají s tím, že si objednáte víc malých porcí, ale musíte si jich víc opravdu objednat… Protože jsme byli s touto miniaturní porcí relativně brzy hotovi, zašli jsme ještě za zbytkem výpravy do KFC hned naproti a poskytli jim prostor se nám vysmát. Při této příležitosti si postěžuji na absolutně strašnou potřebu dávat do všeho led, takže když dostanete colu bez brčka, protože se tu šetří příroda, zmrznou vám zuby a rty, jak neustále vyplivujete úlomky ledovce…

Protože měl jeden z kolegů v neděli nepěknou epizodku a my se o něj s druhým kolegou hezky starali, pozval nás na večeři do GINGIN Chicken. Tam jsem si po minulém ne-úplně-10/10 sweet & sour chicken zážitku dal opět sečuánský spicy chicken zážitek a tentokrát jsem místo “seasonal veggies”, což je čínské zelí (tady asi jen zelí) naložené v octovém nálevu, dal “pickles”, což jsou ocčividně nakládané okurky a ředkev. Ty mne moc neoslovily, takže příště zas zelí. Za zmínku stojí to, že pálivost je škála a já jsem toho večera viděl pravý konec této škály, naštěstí ale pouze na dně misky a ne v zrcadle. První návštěva byla ale v porovnání s tím horší. S F. jsme si dali napůl i neznámý kus kuřete osmažený v něčem, co jsem považoval za panko, ale panko to není, zmiňuji to ale kvůli výborné omáčce, kterou jsme identifikovali jako majonézu s medem. Spoiler na pátek, prý tu mají svoji vlastní majonézu, která se liší od té japonské, ale nejsem si úplně jistý jak, musel bych je mít vedle sebe na lžičkách.

Dalšího dne jsme k obědu zamířili do již známého Takeout Mačkaborgiru, kde jsem si tentokrát dal Mexical style borgir s jalapeňos a byl násobně lepší než předešlý česnekový něco něco. Cestou z práce jsme udělali zastávku na zastávce Jiannan Rd., kde chtěli pánové zkusit místní Burger King. Protože do krále letadel nechodím ani doma, neměl jsem potřebu srovnávat fastfoody (kteréžto moc fast nebyly vzhledem k délce fronty a počtu volných míst k sezení), a protože jsem chtěl stihnout poštu (zase), odpojil jsem se a jel směrem domů.

Cestou do práce jsme chtěl vhodit pohlednice do schránky a nečekal jsem, že to bude větší problém, jenže byl. Pokud si vyhledáte “taiwanese post box”, vyjede vám spousta instagramovatelných fotek párů červené a zelené bedýnky - červená má na sobě nápisy “prompt delivery” a “air mail”, zelená pak “local” a “outgoing”. Koukal jsem na ně a nebyl s to se rozhodnout, jestli je zásilka do zahraničí air mail, nebo outgoing. Zeptal jsem se proto v práci a poradili mi, že je nejjednodušší zajít na poštu, protože ani oni si nejsou jistí, kam to hodit. Potřetí jsem tedy navštívil svoji oblíbenou pobočku a abych tuto informaci nedlužil budoucím cestovatelům, zeptal jsem se na přepážce, kam mám příště ty pohledy hodit. Pán pochopil až v moment, kdy jsem mu ukázal obrázek dvou chránek, a okamžitě začal vrtět hlavou se slovy “blue box, blue box”. Nevím, proč mi tak moc chtěl doporučit Ao no hako, ale očividně bude i příště jednodušší dojít s pohledy na poštu, protože modrou schránku jsem tu ještě neviděl. Když jsem nastupoval na Jiannanu zpátky do metra, všiml jsem si, že tu očividně mají místo klasických svatebních síní patrové stavby, které očividně zvládnou pojmout několik separátních svateb najednou, tak kdyby se nějaká ze čtenářek cítíla…

V pátek jsme se opět mírně chytili, co se oběda týče, a nakonec jsme všichni z trucu zamířili neurčitým směrem, ale v rozporu s pravidly hádek všichni směrem stejným. D. chtěl opět do YAOI, nás to nijak extra nenadchlo a tak jsme bezcílně bloumali ulicí, když v to jsme narazili na bb.q CHICKEN, což je zřejmě franšíza stejně jako GINGIN. V menu měli Hatsune Miku meníčko a kolega L. si říkal, že by si ho objednal, ale byť toho sní hodně a pořád si stěžuje, že má hlad a dal by si ještě, tohle bylo asi i na něj moc. Já si dal něco sýrového, co se ukázalo být obalené v sýrovém prachu, bylo to ok, ale znovu bych si to už neobjednal. Obrovskou chybu jsem udělal s místními “kroketami”, ani překlad do angličtiny mi totiž v objednávací stránce neposkytl potřebné informace a tak jsem jako přílohu vybral “QQ balls”. QQ bals se ukázalo být něco, co chutnalo a konzistenci jako syrové těsto, které jste nechali na povrchu okorat, hrůza hrůzoucí. L. je ale po mně bůhvíproč dojedl, za což jsem mu vděčný. L. mimochodem žije, má se hezky a chodí s námi do práce, jen tu stále má partnerku a úspěšně se tak vyhýbá našim katastrofám. Jsme takoví čtyři mušketýři, co jsou v příběhu jen tři, děkujeme Matěkovi za copyleft licenci k této hlášce.

V bb.q měli na zdi jakýsi motivační nápis, ale opravdu nevím, jestli neumím číst, nechápu některé z těch slov, nechápu celkové znění… ale ať na to koukám jak dlouho chci, ta prostřední věta prostě říká “Šťastné děti s chladným pivem!”. Jiný kraj, jiný mrav, vysvětlovalo by to spoustu věcí ohledně cyklistů, chování v metru a tak podobně… Večer jsme pak byli pozváni na “team build dinner” do Pon Pai Seafood Restaurant. Šli jsme celá firma, takže odhadem tak 14 lidí, a nechci vědět, kolik to stálo. Říkali jsme si s F. že bychom zkusili scallops (pardon, nepovedlo se mi najít jiný český termín než lastura a lasturu jsme chroupat nechtěli), byť je proti mému náboženskému přesvědčení jíst něco, u čeho nejsem schopný najít oči nebo to má očí víc než já. Nakonec jsme ale byli přecpaní “normálním” jídlem a na mlže nezbyl prostor ani chuť. Objevil jsem výbornou možskou trávu, která je prý “taiwan-specific vegetable”, něco jako wakame, ale ne tak docela. Přirovnal bych to k pažitce, která rostla na růžovém poli a je tak hodně vodnatá, hezky křupe a nepálí…

A po vzoru Kluků z Prahy se na závěr podělím o latinské slovíčko, zatímco my máme Mlže, protože je v moři asi mlha, latinským rodovým jménem je Bivalvia, což mi přijde mnohem hezčí, když koneckonců mlži mají dvě klapky…