Do včerejšího příspěvku jsem zapomněl zahrnout epickou sbírku požárních hlásičů, kterou jsem měl ve 101 to potěšení vidět. F. konstatoval, že je jich možná pohromadě tolik, protože mají předepsaný jeden hlásič na patro a tyto by na dotyčných patrech rušily aesteťický dojem a proto je dali sem. Já jsem oponoval, že se s nimi ohlašuje požár do okolních 20 pater od toho, ve kterém hoří, protože v něm přece vědí, že hoří, ale zpětně ta myšlenka vlastně vůbec nedává smysl a F. měl tudíž nejspíš pravdu. Cestou zpět jsme si pak v metru všimli automatu na snubní prsteny, podstatu jehož existence jsem nejdřív úplně nechápal, ale D. měl navzdory svému úspěchu u slečen dobrý odhad, že pokud jste zamýšleli požádat partnerku (nebo partnera, ať jsme vyvážení) o ruku na vrcholku věže a zapomněli jste doma tu jednu jedinou věc nutnou k tomuto úkonu (dobře, tak jsou dvě, ještě by se hodilo mít s sebou onu partnerku či partnera), můžete si ji (tu věc, i když to taky zavdává nepěkným pochopením) očividně koupit dole v metru. Zda byste se měli o ruku ucházet v moment, co jste doma nechali prstýnek (nebo ho nedej bože ani nemáte), už je asi věc druhá…

Předchozí dva týdny dopisuji hodně hodně hodně zpětně, takže časem uvidíme, na co jsem zapomněl, a je mi líto osazenstva čajovny, které nejspíš bude muset tyto náhodné vzpomínky snášet. V týdnu po Wanli pláži jsme nasadili šílené tchaj-wanské tempo, protože nás už práce na projektu solidně vys-… unavovala a při procházení galerie vidím, že jsem fotil leda jídlo a kočky v již známé kočičí burgerárně Takeout, laskavý čtenář nechť si nalistuje příslušnou kapitolu. Jídlo bylo už poměrně repetetivní, tak se pro změnu podělím o nevyžádané doporučení nápojů. Protože jsme byli řízením osudu horským magorem vyhnáni z náruče naší rodiny a musíme se potupně stravovat v předzvěsti letecké nehody, kde nemají již otestovaný a nesčetnými rozmrzelými rány prověřený I-MEI Fresh Milk Tea, musel jsem se, po vzoru hraběte Rostova, vypořádat s okolnostmi, jinak by se okolnosti vypořádaly se mnou. Vyzkoušel jsem proto několik kartonků, dokud jsem nenašel ten, který dostatečně nahradil tolik potřebný ranní šálek čaje.

Protože jsme prožili tři dny hezkého času, musely nás nutně potkat tři dny hrozného utrpení. Aniž bych zabíhal do detailů (dohodu o mlčenlivosti jsem nepodepsal, takže to důvodem není), po příjezdu jsme dostali desku A, po třech týdnech nám ji vyměnili za desku B, na které polovina věcí přestala fungovat, a deska B má vestavěnou kameru, kterou jsme měli na projekt použít, i když jsme říkali, že běžná USB webkamera je vhodnější, jednodušší na práci, levnější a všechno okolo. Ne, nejdřív to zkuste s touhle. Zkoušeli jsme to tři dny, třetího dne Ježíš vstal, poslal management do háje a dojel si do místního datartu pro Logitecháckou webku, se kterou to zázračně funguje hned po připojení, nevídané. Abychom mohli použít vestavěnou kameru, museli bychom buď navrhnout něco o dva řády složitějšího, než co tu máme za už jen dva týdny stihnout, a nebo ukrást něco o dva řády složitějšího, než co tu máme za už jen dva týdny stihnout, a ani jedna možnost nebyla zrovna proveditelná. TL;DR už je poměrně dobře a tím část o utrpení končí.

Protože jsem měl už hodnou dobu pocit, že se nehýbu adekvátně tomu, jak tady jím, a protože do našeho osmého patra v práci nevedou schody a mám tudíž po třech týdnech problém vysápat se na palandu, jak mi ochably nohy, rozhodl jsem se v sobotu vyšplhat na kopec, co máme východně hned za městem. Červenou linkou metra jsem tedy dojel na konečnou Xiangshan a odtud se vydal na úpatí Sloní hory (Xiangshan), kde začínala Elephant mountain trail. Na místě jsem si ještě ve FamilyMartu (poprvé jsem se musel podívat na mapu, kde nějaký je, protože jít dál a čekat, až nějaký bude, tady tak trochu nepřicházelo v úvahu) koupil na cestu onigiri, protože jsem na to v našem lokálním samozřejmě zapomněl. S sebou jsem z domova měl čtyři lahve s vodou o souhrnném objemu 3 300 ml, což se ukázalo jako dostačující (vypil jsem cca 2,5 l) a možná přehnané, ale lepší s sebou vláčet vodu navíc, než jí mít zvlášť v tomto počasí nedostatek. Cestou jsem potkal dvě pítka, první z nich nefunkční, ale v druhém jsem si dolil jednu z lahví, kterou jsem následně tahal po zbytek cesty, protože jsem ne zcela věřil kvalitě vody, byť bylo pítko řádně označeno a v Tchaj-peji jsem z podobného lidi pít viděl.

V úterý jsem den zahájil zjištěním, že vykoupili všechny onigiri, a tak jsem musel vzít zavděk sendvičem. Vybral jsem si trojbalení vajíčkových, kdy každý obsahuje násobně větší kousky vařených vajec, od utřených žloutků s hořčicí přes kousky bílků s japonskou majonézou až po plátky celého vajíčka s bůhvíčím. Ty mi docela chutnají a, spoiler na pátek, zatím jsem je měl bez újmy každý den. F. se necítil dobře a teklo mu z nosu, tak zůstal pro tento den doma a pracovat a obědvat jsme proto šli jen ve třech.

Na neděli jsem si naplánoval zakoupení pohlednic a pak výlet na kopec východně od Tchaj-peje, který mi kvůli planetáriu nevyšel v sobotu. Protože kopec východně od Tchaj-peje ale spoň na mapě vypadá jako zbytek ostrova na východ od Tchaj-peje, neměl jsem žádný určitý cíl, až by mě začaly bolet nožičky, tak bych se vrátil. Jak se ale ukázalo, nemělo tomu být tak a možná je to tak lepší, protože vydat se na kopec v pozdním odpoledni zní zpětně jako dost idiotský nápad…

Druhý týden našeho vyhnanství studijního výletu probíhal už poměrně nudně, žádný den se nestala tak velká kalamita, aby o tom stálo za to psát. Práce jakž takž pokračuje, ve čtvrtek za námi přišli, jestli nás to baví, že minimálně kolega D. vypadá docela znuděně, a teprve tehdy jsme se dozvěděli, že projekt ACDRC, v rámci kterého tu jsme, má mít krom technické i kulturní složku, že si klidně můžeme vzít volno a jet na výlet poznávat Tchaj-wan. Že prý se před naším příjezdem radili a čekali, že budeme chodit tak na 3 dny v týdnu, že jsou překvapení, že jsme tam každý den. Jsem si jistý, že vědět tohle předem, tak jsme míň nasraní, že nám nic nefunguje, a snášíme to lépe.

Asi začnu tím, že jsme všichni v pořádku, tajfun jsme přečkali ve zdraví a bezpečí a škody na majetku kolejí NTU jsme nezaznamenali žádné… ale takové zklamání jsem ještě nezažil. Připravovali jsme se na potopu světa, v ulicích mělo být metr vody a vítr měl bičovat kachle na naší fasádě silou Nejvyššího. Místo toho jen vytrvale mrholilo, takže jsme si na oběd i večeři zašli do FamilyMartu a už jsme si pak ani nebrali deštníky, protože člověk po cestě prakticky nezmokl. Když jsem se v sobotu večer šel projít okolo bloku, protože už mě nebavilo dřepět doma, viděl jsem pár popadaných palmových listů, stromy byly vyvrácené, protože vyrůstaly z květináče, a viděl jsem celé jedno převrácené kolo.

V práci jsme se ve čtvrtek trochu posunuli, na schůzce nám vysvětlili, jak přesně funguje jejich proprietární součást, kterou máme za úkol zapojit, jen je smutné, že jsme předtím strávili X hodin zjišťováním něčeho, co mohlo být někde napsané. Obdoba “celý tenhle meeting mohl být e-mail”, jenom si dosaďte místo e-mailu dokumentaci. On company expenses se ale objednal fancy čajík z Macu tea, dostojivše svému jménu jsem si samozřejmě dal milk tea a zkusil jsem ho teplý, chutnalo to jako horší čaj s mlékem z naší malé kotliny. Pracovní trable tedy doufejme začnou ubývat…

Naše práce nezvzkvétá. To je tak všechno, co bych k tomu řekl, po třech dnech jsme se sice trochu posunuli, ale jinak je to čistý chaos. Aniž bych sdílel firemní tajemství, můžu myslím říct, že AMD a Xilinx má neexistující dokumentaci a veškerý náš dnešní postup se udál naprostou náhodou díky tomu, že kolega D. někde po internetech našel náhodný XML soubor, ze kterého zjistil, jak máme co propojit. Pracujeme totiž s vývojovou deskou, do které je připojený modul s procesorem a FPGA, ke kterým ale nejsme schopní najít oficiální schéma zapojení. Navíc, aby si člověk od Xilinxu stáhl i naprosté nic, musí se přihlásit ke svému účtu a “Zadáním svého jména souhlasit s tím, že je kompetentní jménem své společnosti (v mém případě celé ČVUT, tak určitě) souhlasit se smluvními podmínkami”. Každým dnem se čím dál víc vzdalujeme Bohu, jestli je tohle normální.