Předchozí dva týdny dopisuji hodně hodně hodně zpětně, takže časem uvidíme, na co jsem zapomněl, a je mi líto osazenstva čajovny, které nejspíš bude muset tyto náhodné vzpomínky snášet. V týdnu po Wanli pláži jsme nasadili šílené tchaj-wanské tempo, protože nás už práce na projektu solidně vys-… unavovala a při procházení galerie vidím, že jsem fotil leda jídlo a kočky v již známé kočičí burgerárně Takeout, laskavý čtenář nechť si nalistuje příslušnou kapitolu. Jídlo bylo už poměrně repetetivní, tak se pro změnu podělím o nevyžádané doporučení nápojů. Protože jsme byli řízením osudu horským magorem vyhnáni z náruče naší rodiny a musíme se potupně stravovat v předzvěsti letecké nehody, kde nemají již otestovaný a nesčetnými rozmrzelými rány prověřený I-MEI Fresh Milk Tea, musel jsem se, po vzoru hraběte Rostova, vypořádat s okolnostmi, jinak by se okolnosti vypořádaly se mnou. Vyzkoušel jsem proto několik kartonků, dokud jsem nenašel ten, který dostatečně nahradil tolik potřebný ranní šálek čaje.

Brown Sugar Milk od TRUEDAN? Dobré, ale po chvíli příliš sladké, nedoporučuje se. Coffee Mocha od iseLect? Nope nope nope. Coffee Latte od iseLect? ANO! Pokud se někdo ze čtenářů vyskytne v podobně palčivé situaci, to jest nemáte přístup ke svému oblíbenému nápoji z FamilyMartu a jste na spektru v takovém místě, že vás to rozhodí, iseLect a jejich latte se jiným člověkem kdesi na spektru vřele doporučuje.

Mr. Donut se naopak nedoporučuje, těsto mi přišlo takové… vegani mezi čtenáři, neurazte se (nebo ano, co mně na tom sejde), veganské. Jako by v něm chybělo mléko a vajíčko, nějakým zázrakem to drželo pospolu (lepek v tom tedy zřejmě byl, celiakici se tedy urážet nemají právo) a bylo to poměrně hutné. Znovu bych si to sice nedal, ale za pokus to stálo, snad to jiným bude chutnat více než mně. A protože byl tento víkend Ostrakon, na který mám z loňska moc hezké vzpomínky a se kterým mám nesmazatelně spojený Subway dvacet minut před zavíračkou na cestě do hospody, zašli jsme v týdnu na jeden z obědů právě sem. Dal jsem si chicken teriyaki, protože jsem tomuto slovnímu spojení co se mandarínštiny věřil nejvíce, se vším kromě rajčat, protože nejsem mentálně narušený, včetně oliv, protože nejsem mentálně narušený, a nakládaných okurek, protože mi chutnají. Výsledek byl přesně stejný jako tehdy na Ostrakonu, takže jsem byl alespoň spirituálně s vámi. To je mimochodem cíl nadnárodních řetězců, ne mít dobré jídlo, ale nemít špatné jídlo, tak akorát, aby kdekoliv na světě se ocitnete, dostali jste dobře známou kvalitu krmě. Kdo to věděl, pardon za mansplaining, a kdo ne, rádo se stalo. Nemůžu říct, jestli Aura na footlong from Subway svůj inflation crisis spell skutečně seslala, ale i cenově to bylo datelné.

V pátek jsme konečně s velkou slávou zprovoznili tu pakárnu, kterou po nás chtěli, kolegové úspěšně propojili všechny věci, já jsem se vynořil z bažin C++ a po 5 týdnech nám funguje… face detection. Ano, vím, že účelem bylo něco se naučit a že nezáleží na tom, jaký model spustíme, ale snažit se pět týdnů zprovoznit kreslení obdélníků na obličej je takové… nevím, pojďme dál. Znamenalo to, že demo, které má firma v pondělí (přesunuto na úterý) je tedy v suchu… protože na něm už týden pracuje ještě jiný kolega, kdyby něco, a taky mu to s tou jejich kamerou nejde, takže taky používá tu naši od Logitechu, protože prostě funguje… Nevím, přínosné to určitě bylo, ale spíš jsem si tu potvrdil, že se nechci věnovat chip designu, nechci pracovat v téhle firmě a nechci žít na Tchaj-wanu, protože tu cyklisté jezdí po chodníku a lidé si nemyjí ruce po záchodě.

Pojďme dál. Protože jsme měli právo slavit, šli jsme do již jednou (nebo možná dvakrát?) navštíveného baru kowloonbay, kde se jistý člen výpravy, jehož nebudeme jmenovat, snažil velice úspěšně sbalit jednu ze slečen příslušících k personálu této pračky na peníze. Protože se mu to dařilo vskutku znamenitě, museli jsme přijít následujícího večera znovu a ve čtvrtek pak zas. Jak čas postupoval, bylo toto snažení nám i slečnám více a více nepříjemné, takže jsme pak dotyčného obrazně řečeno zmlátili a už tam nikdy nepůjde, nebo aspoň ne s námi. Pokud se laskavý čtenář ptá, proč jsme to vydrželi tak dlouho, odpovědí nechť je mu to, že bydlet na pokoji s nerudným Slovákem není zrovna příjemné, zvlášť když je nerudný proto, protože mu nebylo dáno.

V neděli jsme pak šli brouzdat po obchodech a cestou jsem viděl sen každého Tchaj-wance, klimax techniky a designu, vrchol kinematografie. Pohleďte, bezprašná míchačka na cement.

Zároveň jsme také viděli něco, z čehož se doteď vzpamatovávám, a to soutěž v online střílečce hrané na telefonu. Ta dnešní mládež už ani neumí používat klávesnici a musí hamtat na telefonech, to za našich mladých let nebylo, Věruš. V již zmíněném™ Syntrendu jsem opět ukousl kus z enormní objednávky Vtuber merche, kterou mě zavalili přátelé kouzelníci, a v suterénu obsahujícím jídelní dvorec jsem vyzkoušel zajímavou cukrovinku, něco jako dokřupava vysušenou palačinku s bublinami s náplní, na obrázku můžete vidět Earl Gray (ano, jsem zásadně tým Earl Gray, naložte s touto informací, jak uznáte za vhodné) s čokoládou. Výrobcem je společnost Mammy pancake, představivost necháme na laskavém čtenáři.

V pondělí jsme chtě nechtě museli do práce, kde jsme se kardinálně nasmáli, když mi D. kopl do stolu a shodil pyramidu z plechovek, kterou jsem tam na něj údajně nastražil. Ponechme teď stranou, že tam vydržela 3 týdny, aniž by ji shodil právoplatný uživatel mého stolu, a někdo tady nutně má masivní skill issue. Rozhodl jsem se proto plechovky povyhazovat a při velkém sčítání otak- plechovek jsem se dostal na úctyhodných 16 kusů, o čemž nebudeme říkat mé kardioložce, protože momentálně žádnou nemám. Večer jsme pak dojeli dvě zastávky na Jiannan Rd., kde se nachází velké nákupní středisko a v něm… zvuky bubnů… IMAX. Nutně jsme potřebovali vidět opěvovanou i proklínanou The Odyssey, tak jsme změrmomocnili jednoho z kolegů v kanceláři, který umí čínsky, aby nám koupil lístky. Film byl fajn, pro čtenáře fotografy (asi jen Noemi, takže zdravíme Noemi, ale té už jsem to říkal) byl točený na film od Kodaku, což mě osobně potěšilo, protože mám rád Kodak, ale tím recenze filmu končí, protože je jedna ráno, zítra chci vstát brzy a jet do muzea. Dostali jsme tento fešný 70mm snímek, tolerance +- 50 cm, těžko říct, zda se rozdával i v jiných krajích. Před filmem jsme si pak zašli na jídlo, já si dal okonomiyaki od náhodného stánku s náhodným pánem náhodně mluvícím japonsky, bylo to dobré a hezky mne to nasytilo. Fuckup samozřejme potkal D., když mermomocí potřeboval do Burgerkingu, dal si tam double cheeseburger a, světe div se, dostal double cheese burger, tedy se dvěma plátky sýra namísto jednoho. O mase v názvu nepadlo ani slovo, jak jistě laskavému čtenáři došlo, takže se maso nevyskytovalo ani v burgeru, jak jistě laskavému čtenáři došlo.

V úterý jsme si pak vzali home office, který jsem já osobně využil k tomu, že jsem se naobědval sám a v klidu tam, kde jsem chtěl já, a ne kde chtělo malé uřvané bitchless dítě, a zavítal jsem proto do Katsuya Guanqian, což je očividně franšíza Katsuya, která sídlí mj. na Guanqianu. Jsou zaměření na tonkotsu, tak jsem si samozřejmě dal něco úplně jiného tonkotsu s curry a zelím projetým skartovačkou a upřímně nevím, jestli doporučit toto, nebo Sato Curry na Fuxingu jako nejlepší curry restauraci tohoto výletu. Výborné a křupavé maso, curry zcela nepálivé, ale přesto dobré, zelí hezky čerstvé a sezamová pasta je odteď moje oblíbená omáčka. Fotil jsem na šířku, což je dovednostní obtíž, takže máte v ceně i dotyčnou pastu spolu s něčím na namáčení masa, což jsem vyhodnotil jak BBQ a už se tomu dále nevěnoval.

Zbytek volného dne pracovního volna home office jsme se rozhodli využít návštěvou Taipei 101, kterou L. už viděl, pročež se bavil po svém. My s F. a D. jsme se rozhodli pro old people budget variantu, neboli jít do kavárny Simple Kaffa na 88. podlaží, odkud je vidět stejně velká část města jako z 89. podlaží, nemusíte tam platit (za vstup, za dobroty v kavárně platit musíte) a nejsou tam rodiny s dětmi rozvalené přímo před hlavním vyhlídkovým oknem, poklidně svačící a posouvající navijáky, jak nám vyprávěl L. Do kavárny se však musí (stejně jako všude, to je jedna z věcí, co mi na Asii vadí, všichni si myslí, že když jste vážili cestu, tak vám nedělá problém půl hodiny čekat, ne, já fakt čekat nebudu, když můžu jít jíst jinam) vystát fronta, ale měli jsme štěstí a čekali jsme jen nějakých 15 minut, než se nahoře uvolnilo místo pro 4. Dostali jsme jejich navštívenku s časem a počtem osob, tu jsme předložili ostraze u turniketů, která nás příslušný počet pustila k výtahům, výtahem jsme vyjeli neprve na 60. podlaží, odtud pak po přestupu na 88. podlaží a tady nás konečně čekala kavárna a příjemná zelená sedátka.

Intermezzo, židovská anekdota: Kohn s Roubíčkem sedí v restauraci, číšník přinese dvě porce, ale jedna je větší než druhá. Roubíček pokyne Kohnovi, ať si vybere, a Kohn se natáhne pro tu větší. Roubíček se ohradí: “No teda, Kohn, co to má znamenat? To je od vás pěkně nevychované. Být to na mně, vyberu si tu menší, aby na vás zbyla ta větší.” Kohn na to: “No vždyť tu menší máte, tak co si stěžujete?”

Nuže, seděl jsem zády k výhledu, což D. rozhodně nemíním odpustit, protože to není naposledy. Vzhledem k tomu, že pak při jídle olizoval nůž a já se na to musel dívat, protože jsem seděl naproti němu, začal tento výlet velice dobře. Vedle nás pak seděl pár ve středních letech, zcela zjevně na rande, paní hezky vyšňořená a čelem k výhledu, mezi nimi jedno tiramisu a dvě vidličky, romanťika… a oba koukali do telefonu, protože Tchaj-wan. Půl hodiny jsme je tiše nesnášeli a F. se později přiznal, že jim chtěl to tiramisu sebrat a sníst, ale pán sledoval schůzku na Teamsech a když skončila, hezky si povídali, takže byli jen obětí místního workoholismu. Jak nám prozradila pojišťovací paní, o které jsme zjistili, že už není slečna, Tchaj-wanci (možná obecně Číňané?) milují peníze, hromadění peněz a nic je netěší tolik jako plný bankovní účet, protože jim dává pocit jistoty. Rande očividně musí jít stranou, když máte zajistit rodině plnou druhou ledničku. Což mi připomíná, že google mapy všechny Mr. Brown podniky označují jako místa na rande, tak si nejsem jistý, co dělat, když se tam chci vydat bez drahé polovičky, očividně mám smůlu.

Spojitost nadpisu s obsahem tohoto postu je čistě náhodná, v 711 si dáváme zapékaný sendvič Cheese overload a chtěl jsem ho tu popsat, ale už chci jít spát, takže možná zítra, pokud to bude v Aristotelovské zásadě místa, času a toho třetího dávat smysl. Dobrou noc.