Horký hrnec

Do včerejšího příspěvku jsem zapomněl zahrnout epickou sbírku požárních hlásičů, kterou jsem měl ve 101 to potěšení vidět. F. konstatoval, že je jich možná pohromadě tolik, protože mají předepsaný jeden hlásič na patro a tyto by na dotyčných patrech rušily aesteťický dojem a proto je dali sem. Já jsem oponoval, že se s nimi ohlašuje požár do okolních 20 pater od toho, ve kterém hoří, protože v něm přece vědí, že hoří, ale zpětně ta myšlenka vlastně vůbec nedává smysl a F. měl tudíž nejspíš pravdu. Cestou zpět jsme si pak v metru všimli automatu na snubní prsteny, podstatu jehož existence jsem nejdřív úplně nechápal, ale D. měl navzdory svému úspěchu u slečen dobrý odhad, že pokud jste zamýšleli požádat partnerku (nebo partnera, ať jsme vyvážení) o ruku na vrcholku věže a zapomněli jste doma tu jednu jedinou věc nutnou k tomuto úkonu (dobře, tak jsou dvě, ještě by se hodilo mít s sebou onu partnerku či partnera), můžete si ji (tu věc, i když to taky zavdává nepěkným pochopením) očividně koupit dole v metru. Zda byste se měli o ruku ucházet v moment, co jste doma nechali prstýnek (nebo ho nedej bože ani nemáte), už je asi věc druhá…

Ještě večerněji jsme pak začali pracovat, když už máme ten home office, a připravili jsme závěrečnou prezentaci, ve které jsme shrnuli všechny klády, co nám kdo házel pod nohy, co se nám povedlo a kde jsme všude byli (takže tento blog ve zkrácené verzi). Cestou domů jsme se ve třech bavili o tom, kdo by to mohl prezentovat, a o mně D. prohlásil, že zapomínám slova, takže by to asi nebyl úplně dobrý nápad, což sice nevím, kde vzal, ale nemínil jsem se kvůli tomu samozřejmě že jsem se kvůli tomu urazil, a prý že L. má z nás nejlepší angličtinu (což je nejspíš pravda) a tak by to mohl prezentovat on. Klasické o nás bez nás, jenže to Slováci nemůžou pochopit, že ano. Na tuhle narážku, která přišla teď zčista jasna, jsem velice hrdý, takže doufám, že ji všichni oceníte.

Druhého dne jsme se cestou opět bavili o tom, kdo to bude prezentovat, D. sdělil L. svoje rozhodnutí, tedy že on, a L. se na to překvapivě příliš netvářil, kdo by to byl čekal… Navrhl jsem tedy, že si to můžeme rozdělit, někdo řekne problémy, někdo shrne postupy, někdo odvypráví výlety a tak, na což dvorní šašek D. namítl, že by to vypadalo jako prezentace ve školce, a v ten moment už jsem to ztratil a v jinak poměrně tichém vestibulu metra na něj začal řvát. Snad mu konečně došlo, že se podle mě chová jako totální kretén, ale i kdyby ne, prohásil, že to teda udělá sám, když si to přeju, dopoledne se poctivě připravil a pak během samotné prezentace pro jistotu zapomínal celé věty, což nevím, kde jsem vzal…

Na oběd jsme pak šli na hotpot do random písmenka, protože si ho všichni přáli vyzkoušet. Já mám to štěstí, že Akiko občas hotpot udělá, takže mi tenhle zážitek nezkazil pohled na hotpoty, protože byl vskutku avantgardní. Hned po vstupu se nám vysmáli do obličeje, asi protože jejich předkové byli z hor, a vyvedli nás nahoru, kde postupně dvě dámy zalezly pod stůl a snažily se zapálit plynový hořák uprostřed hotpotstolu. Následně nám donesly pánev s vývarem, ze které však k našemu překvapení čouhaly mimi jiné i půlené kosti. Řekli jsme si o medium spicy a když D. jakožto nejslabší člen výpravy, co se pálivého týče, seznal, že to jde, převrátili jsme spicy vaničku do vývaru a zamíchali jej. Paní, která nás pak přišla zkontrolovat, jestli jsme neuhořeli, byla přímo v šoku, popadla se za hlavu, a cupitala pro kolegyni, ať se na ty idioty podívá taky, že tohle ještě neviděla. To jsme alespoň vydedukovali, ale protože jsme byli v tento moment již nezaměstnaní, což byl v tomto případě důvod k oslavám, nemínili jsme si tím nechat zkazit radost. Následně jsme udělali velice neasijskou věc a sice projevili jsme invenci, protože čtyři páry hůlek a čtyři misky na čtyři lidi, talíř syrového masa a hromadu kostí je poměrně málo, pročež jsem se zvedl a sprostě z regálu přinesl ještě jednou tolik nádobí, což pak paní taky těžce rozdýchvávala, ale nemyslím si, že k tomu měla důvod. Moc bych tohle místo nedoporučoval, abych byl upřímný, bylo to takové zvláštní.

Po obědě se D. oddělil a jel řešit TPass, který se mu zasekl, a my s F. a L. jsme se jeli podívat k jezeru, které mělo být pár zastávek metrem ve směru z centra, protože jsme měli večer jít na závěrečnou večeři s pány a slečnami kolegy. Zamýšlené jezero na Wende jsme suverénně přejeli a vystoupili jsme až na Dahu park, kde měli ve vestibulu zajímavou rybí výzdobu.

Podél prostranství, které vypadalo jako něco mezi kolbištěm a trhy jsme pak došli až k jinému jezeru, kde jsme chvíli poseděli a sledovali řemeslníky, jak rozebírají pagodoidní vyhlídku. Já že nemám rád práci? Já miluju práci, vydržím se na ni dívat celý den…

Pak jsme se chvíli poflakovali v kancelářích na coworking podlaží, kam si zjevně děti zaměstnanců chodily dělat úkoly, a pak jsme se s kolegy sešli v Ichibanchi Sukiya, což je, světe div se, další hotpot. Tento byl ale poctivý, jak ho známe od tety Akiko (za Boha se nesmí dozvědět, že jsem jí tak řekl, chraň vás ruka Páně). Měli jsme krabičky s hovězím a vepřovým naplátkovaným tak jemně, že jsme z něj většinou při pokusu o přemístění do hrnce buď udělali trhané hovězí a vepřové, nebo hovězí či vepřovou kouli, takže zavládl čirý chaos a pak už jsme je tam prostě převraceli, protože to nemělo cenu. Zajímavá zkušenost pak byla rozkvedlat si v misce syrové vejce a namočit do něj plátek uvařeného masa. L. se trochu zdráhal, protože jako malý prodělal salmonelózu, ale jeden z místních kolegů nás ubezpečil, že se není čeho bát, a tak jsme si oba hezky pochutnali.

Kolegové D. a F., kteří seděli u stolu s panem ředitelem, jeho dcerou a kolegou S., se asi až tolik nebavili, protože jim toto trio stále doporučovalo hady, žraloky, medůzy a další věci, které má běžný člověk problém pozřít. Za každým doporučením prý následovala historka, jak bylo dotyčnému celý další den špatně, ale “you should try it”, takže asi tak. Pak jsme si potřásli rukama, řekli si na viděnou (ani nápad 😂) a rozjeli se domů… Akorát že vůbec. Pánové chtěli (znovu) oslavit, že jsme nezaměstnaní, a chtěli jít na pivo, proč ne, ale odložíme si cestou věci. S L. jsme proto vystoupili o 2 stanice dříve a donesli na kolej notebooky obsahující každý jedinou kopii části fungujícího projektu, protože takhle se to tady vede, a když jsme byli na cestě do obvyklé hospody, napsal nám F., že si D. moc přál vidět svou slečnu a jsou tedy zase v tom proklatém pračkanapenízebaru. Už se nám nechtělo se hádat, chtěli jsme si sednout, co se dá dělat. V baru se k nám k mé neskonalé radosti slečny neměly, protože při jedné z návštěv to bylo silně nepříjemné, a tak jsme vytáhli karty a zahráli si moc milou deskovku Kabo. D. se očividně odmítal smířit s osudem a řekl si, že když se nebaví on, nebudeme se bavit ani my, a tak navrhl změnu pravidel, což mě pochopitelně příliš nenadchlo. Bratře v Kristu, máš tady funkční deskovku, která tahle pravidla má z nějakého důvodu, tak proč bys je měnil, ale dobře, můžeme hrát house rules, hlavně když budeš zticha. Kdo by to byl čekal, v šesti následujících kolech jsme ho s L. totálně rozdrtili výhradně za použití jeho nových pravidel, načež jsme se sebrali a šli domů. Mám mizivý pocit, že jsem dříve psal, že naše poslední návštěva tohoto baru proběhla ve čtvrtek, tak ne, proběhla ve středu.

Ve čtvrtek jsem chtěl jít do Národního palácového muzea, ale z domu jsme se vykopali pozdě a podle recenzí jsou na tři patra potřeba alespoň tři hodiny (oh, you sweet summer child) a muzeum bylo v moment, co jsme se po pozdním obědě zvedali k odchodu, hodinu daleko, takže jsme se rozhodli, že jej přesuneme na jindy a šli místo toho znovu na VR páření.

Na tomto místě bych rád zmínil, jak je to tu s výběry z bankomatu. Bankomaty tu existují, fungují a vybíral jsem zatím u dvou bank:

• Bank of Taiwan, vínově červená, směňovali jsme v ní hned po příletu a kolegové následně i během pobytu. Zcela v pořádku, bankomat vám po vsunutí karty dá k výběru na výběr běžné obnosy v NTD a kurz mají asi ze všech nejlepší, při výběru 3 000 $ mi z českého účtu odešlo 1 995 Korun. Většina poboček banky má bankomat zvenčí, takže se k němu dostanete i po zavírací době nebo o víkendech, ale například ta u kanceláří jej měla uvnitř (možná i venku, ale tam jsem nevybíral).

• Cathay United Bank, jejich bankomaty najdete v (ne každém) FamilyMartu. Má trochu horší kurz, při výběru 3 000 $ jsem zaplatil 2050 Korun. Můžete (musíte) zadat přesnou částku, jakou chcete vybrat, a zvolit buď okamžitou konverzi, nebo odloženou. Volil jsem pokaždé okamžitou, i když teoreticky znám rozdíl, prakticky se mi ho nechtělo řešit, takže pokud si někdo ze čtenářů myslí, že jsem ji měl odložit, víc než rád si poslechnu vaše vysvětlení.

Kolem a kolem je ale výběr poměrně jednoduchý, při výběru typu účtu většinou zvolíte Default account a dál už je to jako u nás doma. Mámm ČSOB, takže mi po každém výběru přišla nazpátek stovka jako vrácení poplatku za výběr z bankomatu, kolegům s Českou spořitelnou ale nikoliv, takže tohle se očividně liší banka od banky.

Nemůžu se nepodělit o vtip, který mě napadl při nákupu v 711, a omlouvám se těm, kteří už ho slyšeli osobně: Are you lactose intolerant? Please wait oatside…

Druhý obrázek je pak kýbl něčeho, co považuji za pork floss, neboli prase nacpané do štěpkovače, což je prý super suvenýr a všechno tohle, je to zdravé a můžou to děti i staří lidé, protože se to nemusí žvýkat. Zkusil jsem s tím onigiri a bylo to na mě příliš sladké a štěpkovaté, takže asi ne, děkujeme.

F. a L. chtěli poslat pohlednice svým partnerkám a protože jsem měl v plánu odeslat druhou várku svých pohlednic (ne však svým partnerkám), vzal jsem je s sebou. Někdy po cestě jsme narazili na fotolab, F. zahlédl jednorázové foťáčky od Kodaku a rozhodl se, že si jeden koupí. Protože jsem zvažoval, že si sem vezmu svůj fotoaparát, ale nechtělo se mi ho pořád hlídat, nápad se mi líbil a koupil jsem si ho taky. F. se ptal, jestli si ho nechci vzít napůl, a moje vysvětlení, že ne, že bych ho totálně zdemoloval a nechci mu zkazit zážitek, nejdřív nechápal, ale když mě viděl vyfotit tři fotky na prvních 100 metrech vlastnení onoho přístroje je záhy pochopil. Posléze jsme zjistili, že je poblíž již zmíněné Beimenské pošty Beimen camera supply district, což by bývalo bylo hezké vědět dřív, ale co naplat.

V pátek jsme pak jeli na autíčka do LOVE KART, které je kousek od hovínkové pláže a vyhrožovali jsme proto L., že by měl taky zažít tu takříkajíc pravou Taiwan experience. Autíčka byla fajn, vzhledem k tomu, že nemám řidičák, mě velice pobavilo, že po mně nechtěli papíry, pas, nic, a stačily jim jen peníze, ale vlastně je to tak lepší. Benzínové autíčko stálo na 10 minut 600 $, dostali jsme pod přilbu půjčenou kuklu, která posléze putovala do pytle, takže bych i věřil, že je mezi použitími perou, ale nebudu o tom radši přemýšlet, tak hrozné jako v bazénu s čapkami to být nemůže. Okruh byl fajn, řízení ucházející, den hezky strávený.

Na místo i z místa jsme se dopravili vyhlídkovým autobusem nejspíš číslo 990 z Tamsui, tam hlavně pozor na hlavu, tři jsme si při vystupování dali nehoráznou ránu do hlavy.Cestou tam problém žádný nebyl, cestou zpátky měl však autobus 25 minut zpoždění a přijel až když jsme to vzdali a vydali se na oběd. Maštěstí byly dotyčné nudle proti směru jízdy a tak jsme akorát došli na -1. zastávku, když na ni autobus přijížděl.

Cestou zpět jsme si pak dali jídlo v obchodním domě poblíž stanice Tamsui, v řetěžci Magic Curry, kde jsem podruhé seděl zády k výhledu a stále to D. nemíním odpustit. V dáli můžete vidět hezky srovnané jeřáby a pokud jste hráli Nier:Automatu, víte, co nás nevyhnutelně čeká. Dal jsem si tu náhodné curry s omeletou a rýží, zaškrtl jsem extra pálivé a těšil se, jak krásně zdechnu, ale navzdory očekávání a gestikulaci paní, když rukama ukazovala, jak je velký a jak hrozně to bude pálit, to pálilo až po snědení a tak aby se neřeklo… Co však bylo vynikající byl naan se sýrem, taková budget pizza.

Pojišťovací paní nás pak vzala na Ningxia Night Market, kde se mi sice nic vyloženě nehnusilo, ale nějak jsem neměl na jídlo chuť a tak jsem se jen díval. D. opět zazářil, když si kamarádka pojišťovačky, kterou vzala s sebou, koupila kuřecí prdelky, nabídla F., kterému to velice chutnalo, a posléze i D., který odmítl se slovy “I’m not into butt stuff.” Stál jsem trošku dál a myslel jsem, že jsem špatně slyšel, ale když jsem ho to slyšel zopakovat, protože slečna na první dobrou nerozuměla, už jsem si byl jistý, dámy u vedlejšího stánku si taky byly jisté, všichni okolo si byli jistí a nechápali, jak je tohle sakra možné.

V sobotu jsem pak šel nakupovat suvenýry, Jízdenkova přítelkyně mi tu na koření doporučila obchody UtoPia Spices a A-Ma, přičemž v tom prvním jsem sehnal vše co jsem chtěl a do druhého tedy nebyl důvod chodit. Akiko si přála pepř, tak dostane pepř, a Fenste si přál five spice blend, tak dostane five spice blend. V SHING HWA TEA SHOP jsem koupil nějaké čaje a pak už byl čas se chystat, protože nás čekalo hanabiii. Někdy v tomto týdnu je podle lunárního kalendáře valentýn, takže byly u řeky ohňostroje, stánky, dámy v jukatách a všechny tyto letní kratochvíle, které bychom si asi užili víc, kdyby tam nebylo lidí jak na Národní třídě. Program měl sestávat z dronové show a následného ohňostroje a když jsme se několik minut po začátku napozicovali tak, že nám výhled zakrýval už jen sloup, vystoupení bylo poměrně hezké. Drony skládaly Spider-mana ve třech různých provedeních, protože je tu očividně populární (byl i nafukovací u vstupu), něco v čínštině a pak velké srdíčko, protože valentýn. Záměrně píšu malé v, protože ten člověk má svátek v únoru, ne v lunárním červenci.

F. a D. kolem půlnoci odjeli na letiště, protože si odskočili do země zaslíbené Japonska, a vrátí se k nám ve středu večer, pokud se nemýlím. V neděli jsme pak šli s L. do Shinjuku plazy, kde jsem na jednom patře objevil trička z Makeine, hololive plyšáky a na třetím nadzemním podlaží pak knihkupectví Mag Freak, kde jsem ke své neskonalé radosti nakoupil jediný Ateliér merch, jaký jsem tu za celou dobu viděl. Obecně kdekoli jsem byl, měli samé mainstreamově mainstreamové věci jako One Piece, Bleach, Naruta a Demon Slayera, občas Frieren, ale tím to tak končilo. Tady jsem mimo Klobouků narazil i na artbook Oregairu, který mě rovněž potěšil, a pokud by se narozdíl ode mne někdo ze čtenářů chtěl na Tchaj-wanu probírat abhorentním množstvím soft porna, byly tady k dispozici dva regály. Po spokojeném nákupu jsme se vydali do Uniqlo, kde jsem si ke svému překvapení koupil další kus oblečení, a sice Yoasobi tričko, protože proč ne. Řekli jsme si, že prozkoumáme všechna tři patra, ale záhy jsme zjistili, že se oděvní obchody dělí na patra pro ženy a patra pro všechny krom žen, když jsme na třetím podlaží prošli během deseti vteřin batolecími, dětskými a pánskými sekcemi. Uniqlo má řadu oblečení AIRism, která by měla být extrémně prodyšná, hezky odvádět pot, neměla by být cítit a tak dále a tak jsem si řekl, že když už jsem tu, vyzkouším jejich spodní prádlo. Měl jsem ho na sobě jeden den a je fajn, příjemnější než to z Tchiba, ale to je tak všechno…

Toho dne jsem pak už jen dojel jsem dát vyvolat naše foťáčky a když jsem si před spaním chtěl nalít vodu, zjistil jsem, že teče jen teplá, protože se vodní fontánka dezinfikuje. To je dobré vědět, ale nemusela by se dezinfikovat ta naše, ta o patro nad námi a ta o patro nad nimi…

V pondělí jsme snad už naposled nakupovali, v podchodu metra Taipei Main station jsem poblíž východu Z3 objevil pobočku Laishinbang a v něm, světe div se, artbooky Ganbar Douki-chan, Tawawa on monday i jejich collab, takže jsem si samozřejmě nějaké musel koupit. Pro zbytek Douki asi ještě dnes pojedu, když už jsem tady. Taky mi bylo shůry dáno a při procházení naskočil nehorázný pattern matching, kdy jsem okamžitě poznal hnědou sukni se zlatým proužkem vyčuhující půl centimetru z regálu. Pokud někdo ze čtenářů také poznal seifuku z Hibike! Euphonium, máte významné plus. Z tohoto artbooku jsem měl radost asi ze všeho největší, ale jen do chvíle, kdy jsem jej doma otevřel a zjistil, že nejde o artbook, ale o romanci mezi Kumiko a Reinou, kterou sice podporuji, ale nečtu…

Na pozdní oběd jsem chtěl L. vzít do naší oblíbené písmenka, ale zrovna se připravovali na večerní provoz a tak jsme místo toho zkusili ramen v písmenka o dům vedle. Byl velice dobrý, dal jsem si White soup ramen a asi to bude můj oblíbený. Cestou jsem si pak na jednom ze stromů poblíž koleje všiml krabičky měřící náklon stromů, což mi jako technikovi přišlo zajímavé a vám proto musí taky.

V úterý jsem se pak sám konečně vydal do Národního palácového muzea, které všem doporučuji, je krásné, ale zabere vám celý den. Doporučuji se předem podívat na to, jaké výstavy tam jsou, a prioritizovat to, co chcete vidět nejvíc, protože jsem “zbytečně” strávil dvě a půl hodiny v přízemí na mýtických bytostech, když bych mnohem radši býval dvě a půl hodiny zkoumal dva dlouhé svitky s malbami v prvním patře. I tak to však byla hezká návštěva a jsem rád, že jsem se tam konečně dohrabal. Cestou tam mne google poslal z Jiantanu a Mingchuan University vyhlídkovým autobusem, který mě stál 170 $, i když jsem býval mohl jet linkou 255 zadarmo v ceně T-PASSu (pořád nevím, jak se to píše), takže neudělejte tu stejnou chybu jako já. 255 vás nedoveze přímo před muzeum, jako to udělá tenhle typický vyhlídkový bus s audioprůvodcem a otevřenou střechou, ale doveze vás přímo pod muzeum a pokud vám aspoň trochu slouží nožičky, zvládnete to dojít. Ještě jedna věc k muzeu, v přízemí byla nějaká výstava “tajných svitků”, nebo tak něco, a pro vstup bylo potřeba se krom vstupenky ještě předem registrovat online nebo si nechat přidělit čas vstupu u pokladny, což jsem zjistil v moment, kdy jsem se snažil vstoupit, takže se před návštěvou podívejte, jestli není třeba nějaká rezervace. V tomhle se dost odráží moje evropské smýšlení, jdu do muzea, tak proč bych se registroval, ty věci tam jsou a nikam přece neutečou… No, chyba lávky. Vstupenky se pak kupují v prvním nadzemním podlaží (jejda, celý předchozí odstavec si posuňte o jedno patro nahoru), to jen tak mimochodem, třeba se díky tomu vyhnete trapasu, kdy stojíte pod cedulí “Admission” a ptáte se, kude k pokladnám… Studenti s ISICem měli vstup za 150 $, plné vstupné bylo 350 $.

Zítra nic moc v plánu nemám, chtěl jsem se jet podívat do Moomin shopu, protože jsem předpokládal, že tu nějaký bude, když tu několik lidí mělo muminní merch, ale řetězec Norns je očividně agregátor všeho možného merchandise včetně Peanuts a neskutečně nevkusných postaviček Crayon Shinchan, takže tento plán padá. Možná se půjdu podívat na Čankajškův památník, protože jsem ho ještě neviděl, ale po dnešním výkonu v muzeu si nejsem jistý, jestli se mi chce. Asi si zabalím, abych věděl, že se mi všechno vejde, a pak se budu poflakovat, nemusí být každý den nějaký extra program.

Na závěr by se ještě slušelo zmínit dvě D. storky, a to sice když si přinesl z pláže krásné barevné kameny, nadšeně je ukazoval F. a ten mu zkazil radost konstatováním, že je to jen ohlazené sklo a kus svíčky, a když si házel kočičím polštářem v kanceláři a prohodil jej kovovým stropním panelem, zatímco byl pan ředitel v očividně důležíté teams schůzce. To jen aby se neřeklo…

Pokud se stane ještě něco zajímavého, napíšu o tom, ale jinak mám pocit, že tohle je poslední příspěvek, když nepočítám nějaký souhrn míst, která by stálo za to navštívit, a nějaké cestovatelské tipy, na které jsem tu přišel, které bych rád sestavil. Ve čtvrtek večer odlétám, do Vídně bych měl dorazil v pátek nad ránem a pak mě čeká pár hodin ve vlaku směr domovina. Jsem moc rád, že si moje žvanění očividně našlo publikum a čtenářská obec se utěšeně rozrostla, moc děkuji za podporu všem, kdo jste mi psali, jmenovitě manželům Račinským, Noemi, Veve, Sébovi, Grekovi, Aničce, dalším Kouzelníkům a dalším lidem na Konatě a těším se, až se zase někdy osobně uvidíme. Pápá.