Protože jsem měl už hodnou dobu pocit, že se nehýbu adekvátně tomu, jak tady jím, a protože do našeho osmého patra v práci nevedou schody a mám tudíž po třech týdnech problém vysápat se na palandu, jak mi ochably nohy, rozhodl jsem se v sobotu vyšplhat na kopec, co máme východně hned za městem. Červenou linkou metra jsem tedy dojel na konečnou Xiangshan a odtud se vydal na úpatí Sloní hory (Xiangshan), kde začínala Elephant mountain trail. Na místě jsem si ještě ve FamilyMartu (poprvé jsem se musel podívat na mapu, kde nějaký je, protože jít dál a čekat, až nějaký bude, tady tak trochu nepřicházelo v úvahu) koupil na cestu onigiri, protože jsem na to v našem lokálním samozřejmě zapomněl. S sebou jsem z domova měl čtyři lahve s vodou o souhrnném objemu 3 300 ml, což se ukázalo jako dostačující (vypil jsem cca 2,5 l) a možná přehnané, ale lepší s sebou vláčet vodu navíc, než jí mít zvlášť v tomto počasí nedostatek. Cestou jsem potkal dvě pítka, první z nich nefunkční, ale v druhém jsem si dolil jednu z lahví, kterou jsem následně tahal po zbytek cesty, protože jsem ne zcela věřil kvalitě vody, byť bylo pítko řádně označeno a v Tchaj-peji jsem z podobného lidi pít viděl.

Začátek stezky jsem málem minul, protože jsem čekal lesní cestu, ale všude byly normální domy a asfaltka… Navedla mne až skupinka turistů, která se snažila vyfotit u nějaké cedule, a až tehdy jsem zjistil, co že mě to vlastně čeká. Schody. V jednom místě ustoupily domky a skútroservis kamennému schodišti, které se zvedalo kamsi do dálky. Spatřiv to, radši jsem ještě před výšlapem zašel do chrámu, který stojí hned vedle, a tam jsem jako úplatu horským bohům zapálil smradlavou tyčinku. Jelikož jsem nekuřák, uvědomil jsem si až v moment, kdy jsem tyčinku (spíš tyčku, byla půl metru dlouhá) třímal v rukou, že nemám, jak ji zapálit, a bylo mi blbé zapalovat ji od jedné ze svíček, která tu zcela očividně taky byla jako obětina bohům. Po kratším přemýšlení jsem si řekl, že když pokaždé, co jsem na hřbitově, zapaluji už vyhaslé svíčky, aby ještě chvíli plápolaly, mám nashromážděný nějaký polštář a pokud bych tímto místní božstva naštval, snad si to vyberou na polštáři a ne na mně. Zapálil jsem tedy tyčku od něčí svíčky, zapíchl ji do letité vrstvy tyčinek dávnou minulých a vydal se na cestu.

Místní schody jsou nízké. Nevím, jestli kvůli dětem, kterých bylo na stezce požehnaně, za což jsem rád, nebo protože mají místní malé nožky, ale pro běžného Evropana je chůze po nich značně nepohodlná, takže má tendenci brát je po dvou. Brát schody po dvou mělo však alespoň u mne za následek to, že jsem se na prvním odpočívadle zhroutil a lapal po dechu. Brát schody po dvou na fakultě cestou do čtrnáctého patra je zvládnutelné, protože tam nemáte 90% vlhkost vzduchu, který vám začně kondenzovat v plicích, nebo tak něco. Seznal jsem tedy, že takhle to nepůjde, a že přeci jen půjdu jeden schod za druhým. Prvních pár set metrů jsem si pro radost broukal popěvek z Indiana Jonese, ale pak už mi došel decha tak došel i pan Jones… Když jsem se doškrabal na vrchol Sloní hory, která je asi menší než zbytek Čtyř šelem (Four beasts mountains), naskytl se mi krásný (budou krásnější) výhled na kus Tchaj-peje včetně proslulého mrakodrapu Taipei 101, místního dvojčete. Turistické značení je tu relativně použitelné, byť jsem s láskou vzpomínal na značení Klubu českých turistů, a tak jsem se po kratším odpočinku vydal směrem na Jiuwu Peak, což je nejvyšší hora tohoto masivu. Pokud sháníte fotky na gramy, spousta lidí se fotila už na vyhlídce šesti kamenů (překladatel má dnes volno), odkud byl výhled také hezký a hezcí ještě budete i vy, což se na vrcholku Sloní hory říct nedá.

Protože by to bylo moc jednoduché, někde jsem špatně odbočil a místo Jiuwu, což v překladu znamená Devět pět a hora je údajně pojmenována po jakémsi mužíkovi, co na ni vylezl v pětadevadesáti, jsem se vydal úplně opačným směrem. Došel jsem tak až na vyhlídku Chaoranting a když bych býval pokračoval dál, očividně bych se dostal až k soutěsce (nebo dříve těsnině, to je taky hezké) Thread of Sky. Zpětně mě trošku mrzí, že jsem se otočil zavčasu, ale chtěl jsem stihnout jiné věci, tak třeba jindy. Cestou jsem narazil na nehorázný scam, Muzhishan Longevity Pavillion. Vidíte schody a vyškrábete se proto nahoru v očekávání hezkého výhledu, dostanete však výhled z Wishe, altán obrostlý trávou a rákosem, takže jdete zase dolů… Za vidění však stála odbočka Guanyinting, kde bylo přes deset soch možná nějakých mudrců a jedna obrovská socha bódhisattvy Kuan-jin, což je bohyně milosrdenství a soucitu. Problém nastal tady (nejspíš, kupodivu to na mapě jde blbě najít), kde jsem narazil na rozcestí, kde o mém osudu a o tom, zda dojdu do cíle, rozhodovala cedule celá v čínštině. Než mohl zafungovat google překladač, zafungoval neuvěřitelně milý kolemjdoucí, který se mě zeptal, jestli potřebuji pomoct, a když zjistil, že máme stejný cíl, vzal mne s sebou. Bavili jsme se o tom, co tu vůbec dělám, a z pána vylezlo, že studoval magistra na Harvardu a proto umí tak výtečně anglicky. Prohlásil, že jsem velice statečný, že chci na Jiuwu vylézt, což jsem už tehdy považoval spíše za idiocii než za statečnost a, mírné věštění, na vrcholku za čiré šílenství, ale k tomu se dostaneme. Ptal se také, jestli chci zdolat všechny čtyři hory za jeden den, což jsem říkal, že ne, ale asi by to bývalo jednodušší než lézt na Jiuwu, tak třeba chlapce přemluvím.

Spolu jsme došli až na Vyhlídku do U, kde jsme se rozloučili, protože jsem se potřeboval vydýchávat poněkud déle než čiperný harvardista. Nebyl jsem si jistý, jestli na mne náhodou někde nečeká, protože říkal něco ve smyslu “see you at the top”, ale říkal, že nahoru vede jen jedna cesta a já jsem nahoru došel, takže jsem nutně musel dojít po té jedné cestě a pokud jsem ho nepotkal, tak na mne asi nečekal… Na vyhlídce jsem ztláskal jeden trojhránek, což mi nejspíš zachránilo život, a vydal se po schodech dál, přes Thumb Lookout Mountain a Nangang Mountain South Peak až na vrchol Jiuwu. U toho si nejsem úplně jistý, kde přesně byl, protože na jednom místě byl výklenek v plotě okolo vysílače, v něm zabodnutá tyč, cedule 375 m (připadalo mi to teda vyšší, spíš tak 1300 m, tohle je zrada) a destička na řetězu jako fotografická proprieta. Na druhém místě (které popravdě vypadalo výš, protože od tyče člověk sestoupil a pak zas šplhal nahoru) pak byl obří kámen s méně obřím nápisem, kterému jsem nerozuměl, ale nějaká postarší dáma mě u něj hrozně chtěla vyfotit, všichni (postarší i pomladší) se tam na mě usmívali a asi jsem měl mít pocit, že jsem něco dokázal, takže považujme za vrcholek toto.

Doteď to byla nejkrásnější část výletu, protože teď začalo pravé orientační peklo. Snažil jsem se dostat dolů a na stanici metra Houshanpi, ale tak třikrát jsem změnil směr, v jednu chvíli jsem podle mapy správně zatočil doleva, ale “doleva” se po pár desítkách metrů změnilo v “dozadu”, třikrát jsem musel projít skrze chrám, přičemž dva z nich vypadaly úplně stejně a dostal jsem strach, že jsem se vrátil až tolik… Hrůza hrůzoucí. Ani se nebudu snažit dávat vám sem špendlíky, protože sám nevím, kudy jsem šel. Vím ale, že mi cesta dolů měla z jednoho místa zabrat 27 minut a ještě jsem se snažil optimalizovat, jestli nejít radši směrem Yongchun, který byl sice 33 minut daleko, ale cesta vypadala lépe. Po hodině jsem se konečně dostal na úpatí toho debilního kopce a po silnici (která byla snad ještě horší než ten kopec) jsem se vydal směrem na metro. Je tam street view, chválně si to projděte, jak hezké to bylo. Teď koukám, že je street view po celé stezce, odvážný byl spíš ten člověk, co s sebou po schodech tahal 360° kameru a baterky. Na metro jsem se každopádně dostal a domů jsem přijel někdy po osmé. Ještě jsem si říkal, že bych se zašel naložit do lázní, které jsou prý někde na konečné červené a mají tam dobrou čajovou zmrzlinu, ale představa toho, že se ztratím znovu při snaze najít lázně mě příliš nenadchla.

Neděle pak slibovala kýžený odpočinek, protože jsme ještě neviděli moře a tak jsme se s F. a D. rozhodli, že pojedeme na pláž. Zní to jak zápletka dílu Mumínků, ale ani Tove nebyla schopná vymyslet Ňufovi (případně Čenichovi, pokud jste četli knížky) takový naschvál, jaký jsme zažili my. Červenou linkou metra jsme dojeli na Hongshulin, kde jsme přesedli na světle červenou linku tramvaje a dojeli na Shalun. Pozor, linka se za Binhai Shalun rozděluje, levá půlka tramvaje jede na Shalun a pravá odbočí do Kandingu, tak nezapomeňte stát v té správné. V tramvaji s námi bylo enormní množství žen, které buď už byly nalíčené, nebo se v průběhu cesty roztidivně doličovaly. Čtyři fifleny ve středním věku seděly na čtyřsedačce vedle nás, pudrovaly si vlasy, česaly se, patlaly na sebe tvářenku a spoustu dalších věcí. Zmiňuji to, protože bych nechtěl čtenáře ochudit o tento subtle foreshadowing, který vám možná napoví to, co nám nedošlo… V protějším kupátku pak seděla mladička slečna, která během cesty zvládla ještě nebezpečnější kousky, a to lepení umělých řas, řasenku, oční stíny a pudrování. U dam by si člověk řekl, že se třeba jedou skupinově fotit na gramy, u slečny pak že třeba jede na rande, ale stále to vypadalo jako normální cesta, protože s námi v tramvaji byli i méně vyparádění lidé.

Vystoupili jsme a vydali se k pláži, která byla vzdálená přibližně deset minut pěšky. Cestou jsme si samozřejmě vzpomněli, že s sebou nemáme opalovací krém, sáček na mokré plavky, kapky do očí a další věci, které nám leží na pokoji a jsou smutné, že jsme je nevzali s sebou. Když jsme došli k místu, kde začínala písečná cestička k pláži, přivítala nás cedule v přiblížném znění: “Pozor, jsou tu nevyzpytatelné proudy, takže pokud budete ve vodě a začne vás to odnášek, neplavte proti proudu, unavíte se a umřete. Buď šlapejte vodu, křičte o pomoc a nechte se odnášet, on vás někdo zachrání, a nebo plavte podél pobřeží, kde vás ten divný proud vyplivne a vy pak můžete doplavat zpátky na břeh.” Jednoduše návod, jak neumřít, pokud jste ve vodě a začne vás odnášet proud, protože jste ve vodě. Tato cedule pak byla těsně před začátkem pláže ještě jednou, v provedení A0.

Dorazivše na pláž, zjistili jsme k našemu překvapení, že jde spíš o fotoateliér než o místo na koupání, protože na pláži bylo více studiové techniky než lidí ve vodě. Lidí v plavkách tu však bylo požehnaně, hlavně dam a děvčat, kteréžto se předváděly v cozplayích před fotografy, o jejichž profesionalitě jsme raději nepřemýšleli. Chvíli jsme si říkali, proč se nikdo nekoupe, ale řekli jsme si, že se místní asi bojí vody, když přihlédneme k tomu, jak často a jak dobře si studenti medicíny u nás na koleji myjí po záchodě ruce (spíš ruku, v druhé mají telefon). Převlékli jsme se tedy do koupacího úboru (nikoli plaveckého, to by nás jinak nepustili do vody, čepice tentokrát netřeba) a vešli jsme do vody. Voda byla teplá, možná až podezřele teplá, ale bylo nám to v tu chvíli jedno, protože jsme se bavili zjištěním, že nikdo z místních ve vodě není, protože by je smetly vlny, které nám dosahovaly téměř po ramena. Museli jsme ale ujít přibližně 40 metrů, pláž byla velice pozvolná.

Uprostřed cachtání jsme najednou zaslechli sirénu a na pláži vidíme čtyřkolku pobřežní hlídky. Vzhledem k tomu, že nikdo jiný ve vodě nebyl, bylo to zcela jistě na nás, a tak jsme se vydali zpátky na břech. S humorem sobě vlastním jsme se shodli, že asi dostaneme pokutu 5 tisíc za to, že jsme si do moře nevzali nafukovací kruh. Čyřkolka mezitím dojela směrem k nám a neseděla na ní slečna Anderson, nýbrž pán těsně před důchodem, který nám oznámil, že “no swim” a dělal u toho rukama velký kříž. To nás sice nepřekvapilo, vždycky tu musí být nějaký zádrhel, ale nechápali jsme, proč je to zakázané, když jsou všude po pláži žlutočervené vlajky, které znamenají území vyhrazené pro plavce. No swim, no swim. Dobře, tak where swim? No swim. There swim? No swim. Tak ale do háje, there no swim too? No swim. Po chvíli pán vytáhl telefon, něco do něj datloval a pak nám ukázal překlad z čínštiny, o kterém jsme nejdřív pochybovali, že je do angličtiny, a D. se taky zeptal, jestli is this english. Pak mi ale došlo, proč to jako angličtina nevypadá, a to když mi začal text být povědomý. Byl latinsky, rodové a druhové jméno, Escherichia coli. Vedle pláže je čistička odpadních vod a právě jsme se vykoupali ve splašcích.

Chtěl jsem sem dát ceduli, kterou jsem si vyfotil, ale při procházení fotek jsem narazil ještě na jednu, kterou jsem si taky vyfotil, ale kterou jsem nečetl, protože zbytek výpravy pospíchal. Doslova na ní bylo, že nemáme lézt do vody, pokud je vyvěšená červená vlajka, a přečíst si tuhle větu, tak se po té vlajce podívám. TL;DR jsme totální debilové a můžeme si za to sami, pokud se posereme k smrti. Fotky cedulí sem dávat nebudu, protože byste nás měli za ještě větší idioty, než nás máte teď, rant over.

Zeptali jsme se naivně, jestli je tu někde sprcha, ale pán říkal, že no need. To je pravda, venku je vám to poměrně jedno a pokud se napijete, sprcha už vám moc nepomůže. Došli jsme tedy na místo, kde jsme rozbili tábor, a začali teoretizovat, jaká je šance, že se ukakáme k smrti, ale shodli jsme se, že statisticky nízká a okamžitě jsme přešli k nadávání na místní územní plánování. D. trefně poznamenal, že je to jako když v Cities Skylines postavíte čističku nahoru po proudu řeky, ze které níž po proudu odebíráte pitnou vodu. Pak jsme si všimli jedné mrňavé červené trojúhelníkové vlajky, která znamená zvýšené nebezpečí, ale mezi “plavte tady” jsme ji přehlédli, naše chyba. Text píši ve čtvrtek a nikdo z nás zatím příznaky otravy nehlásil, takže je doufejme vše v pořádku, nemocnici máme případně půl bloku daleko. Převlékli jsme se tedy zpátky a zamířili domů, protože jsme se měli setkat s L. a jeho partnerkou a jít s nimi na Taipei 101. Cestou jsme si ale uvědomili, že jsme se chtěli někde naobědvat, a už je skoro čas k večeři, a tak jsme vyhledali útočiště hezkého švýcarského virčaftu Alphütte. Pan majitel a číšník v jedné osobně byl hrozně milý, nadšeně si s námi povídal a říkal, že jeho dcera studovala v Praze češtinu kvůli překladům, což mne potěšilo víc než zbytek výpravy. Dali jsme si tu místní pivo, které si pán sám vaří a dováží si na něj chmel z Evropy, protože to místní mu nechutnalo a chápu proč. Prý ho ale neprodává mimo restauraci, protože aby mu ho někde stáčeli do lahví, chtěli znát recept, který on jim rozhodně nedá. Pivo bylo dobré a pochvala mu udělala velkou radost, Švýcaři asi naši pivařskou pověst na rozdíl od místních znají. Dalo se tu platit kartou, pan majitel říkal, že kdo chce dnes vydělat peníze, musí brát karty, a, protože je tu očividně zvykem kartu si od platícího vzít a sám ji přiložit k terminálu za pultem, se všemi se rozloučil jménem.

Pak jsme nasedli na autobus, který stavěl kousek za restaurací, a shodli jsme se, že to bylo poprvé a naposled, co tu autobusem jedeme. Jízda totiž probíhala podobně, jako probíhala Moje jízda tramvají, řidič zásadně řadil z jedničky na pětku, zrychloval z nuly na sto, zastavoval metr za zastávkou a dveře zavíral ještě s nohou venku. Málem jsem přizabil jednu dámu, které jsem se téměř posadil na klín, i když jsem se držel oběma rukama a zapřený jsem byl oběma nohama, co naplat. Taipei 101 jsme nakonec odvolali a půjdeme tam jindy, protože i se zběsilou jízdou bychom to stíhali velice špatně.

Protože už nás práce unavuje do té míry, že jsem si začal potichu pouštět soundboard z milujipraci.cz (díky bohu, že tomu ostatní nerozumí), v pondělí jsem si vzali volno a radši se flákali věnovali duševní očistě. L. trávil poslední chvíle s partnerkou, než mu uteče zpátky do Evropy a on tu bude muset být se třemi stinky network engineery, a tak jsme poobědvali bez něj. D. udělal rezervaci v již známém LNYPIZZA (schválně, jestli už někomu došlo, že již známou fintu používám, když se mi nechce hledat odkaz do map), takže jsme si tentokrát sedli uvnitř a ne v náhodném parku, kde před námi poskakovaly tiktok tanečnice. Po obědě jsem se rozhodl zajet se podívat do horkých jar (termálních lázní), které jsou severně od Tchaj-peje v oblasti Beitou. Rozhodli jsme se pro Long Nice Hot Spring, což jsou narozdíl od zbytku oblasti veřejné lázně a ne hotel. Jak už to v asijských onsenech bývá, vstupoval člověk nahatý a části pro dámy a pro pány byly oddělené. Oproti veškerým očekáváním se milovník YAOI restaurace nechtěl dívat na nahé devadesátníky a nechtěl dopustit, aby se dívali oni na něho, takže s námi jít odmítl a museli jsme si udělat intimčo jen ve dvou. Vzhledem k tomu, že pokud si necháte brýle, nic nevidíte, a pokud si je sundáte, nic nevidíte, bylo mi popravdě jedno, kdo se tam na mě bude dívat, protože já se nebudu dívat na nikoho, i kdybych chtěl, ale chápu, že to má někdo jinak. Vstup stál 150 $, na místě je k zapůjčení (nebo možná koupení, my si ho zapůjčili) ručníček, šamponek a lahev vody, minimálně vodu si ale doporučuji donést vlastní. Paní na recepci nám vysvětlila, že se za žádných okolností nesmíme škrabat a sahat si na obličej, nebo si nedej bože umývat hlavu, protože voda má pH 1,5. Ach ano, den dva koupání se ve vodě, co vás může zabít, začínám v tom vidět jistý vzorec.

Po vstupu jsme se svlékli a osprchovali se, F. byl ve sprše rychlejší a tak se uvařil dřív než já. Mrzí mě, že jsem u toho nebyl, takže to znám jen z vyprávění. Podle jeho slov přišel k lázni a viděl, že jde o velký bazén s předělovou zídkou uprostřed, přes kterou se přelévala voda z jedné poloviny do druhé. Řekl si tedy, že budou asi obě stejně teplé, a namočil špičku nohy do té pravé, vydržel tam pět sekund a zase ji vytáhl, protože se to nedalo. Řekl si ale, že přece nejel třičtvrtě hodiny, aby si tu namočil nohu a zase jel zpátky, tak že to ještě zkusí. Ne, zase to nešlo. Nějaký stařík (dost široký pojem, věkový průměr tam byl 80 a to jsme tam byli dva, co ho tahali dolů) mu pak prý ukázal, že tamhle ta druhá je studenější, ať to zkusí tam. Vskutku, ta, kterou zkoušel prve, měla okolo 47 °C, ta druhá pak jen 42 °C a dala se na rozdíl od té první přežít. Chvilku jsme si louhovali nohy, pak jsme se odvážili ponořit se celí a jak jsme tak dřepěli ve vařící vodě a zvažovali svá životní rozhodnutí, najednou jsem si uvědomil, že tam celou dobu něco cvaká jako metronom. To je přeci blbost, proč by vlázních byl metronom… Hle, támhle na zdi jsou hodiny, to budou tikat ty. Pak jsem si všiml pofidérního staříka, který si už deset minut v kuse protahoval o lavici tu samou nohu, a u toho rytmicky klikal jazykem o patro, neznámo proč. Když už to nešlo vydržet, vyhrabali jsme se z rybníčku horké kyselé vody a chvíli zvažovali svá životní rozhodnutí na lavici. Pokud se sem vypravíte, tohle je dobrý moment se napít. Když jsme vychladli, řekli jsme si, že to ještě jednou zkusíme, když už jsme tu, a při této druhé koupací etapě jsme byli svědky nanebevzetí onoho klikajícího pána. Ten magor se ponořil úplně celý do horkého jezírka, takže mu koukal jen obličej, a takto zcela ponořen, začal hlasitě skučet, úpět a vzdychat. Nevím, jestli slastí či bolestí, ale protože jsme to nechtěli zjišťovat a být svědky jeho out of body experience, radši jsme se odporoučeli do sprch a následně ven na lavičku, kde jsme rozdýchávali změnu tlaku, teploty a to, že jsme s opuštěním lázně omládli o 60 let.

Pro kouzelníky mezi čtenáři, večer jsme zašli do Ximenu do dýmkoklubu kowloonbay, měli zajímavé čajové listí a měli jsme pocit, že byla slečna natolik spokojená se svým výtvorem, že několikrát přišla vyzkoušet, jestli je to ještě dobré. Oproti běžnému zvyku si dát pivo jsem vyzkoušel koktejl See you tomorrow a byl jsem příjemně překvapený, že to nechutnalo jako technický líh. Bohužel jsme už tomorrow museli do práce, ale prodloužený víkend to byl hezký a řekl, bych, že jsme i dostáli doporučení Malmanovy maminky a požitky kumulovali, jak jen to šlo.