Dnes jsme poprvé jeli do našeho nového přechodného zaměstnání. Pracovní doba je tu podle pojišťovací slečny obvykle od 9 do 6, ale tady prý rádi chodí na 10, což se mi velmi líbí, vzhledem k tomu, že to máme 45 minut daleko. Dal jsem si tři budíky na 8 ráno, všechny tři prospal, z postele jsem vylezl v 8:30, nasnídal se v našem konbini a vyrazili jsme na cestu. Nasedli jsme na MRT na Shandao Temple, na Zhongxiao Fuxing přestoupili z modré na hnědou a odtamtud dojeli na Gangquian, odkud to bylo ke kancelářské budově asi 10 minut pěšky. Cestou jsem trochu kvetl, protože jako rodilý pražák mj. zvládám držet balanc v metru bez držení a když vím, že chci přestoupit na hnědou linku, tak prostě najdu hnědou ceduli se šipkou a jdu tím směrem. Jistý kolega ale suverénně obě schodiště na přestup minul, svéhlavě se snažil vytáhnout nás asi až na povrch a nedal si to vymluvit. Na eskalátorech měli cedulku “Zákaz vstupu v crocsech, nebezpečí úrazu,” asi aby se pěnová bota neskřípla mezi pohyblivé schody, což mi přišlo zajímavé. U nás je maximálně “Jestli to tlačítko zmáčkneš a nemáš dobrý důvod, tak uvidíš.” Když jsme dorazili na hnědou linku, bylo ještě potřeba přejít na druhý břeh nástupiště, protože soupravy jezdí uprostřed, podobně jako např. na Hlavním nádraží nebo Střížkově. Jistý kolega však odmítal uvěřit tomu, že stojí u opačného směru a že někdo jiný třeba může vědět, kudy máme jít, takže jsme na něj museli volat, ať nás doběhne.

Ve stanicích i uvnitř vozů MRT je zakázáno jíst a pít, což nám bylo řečeno první den, ale kolegovi F. to bylo řečeno i dnes příslušníkem dopravce, který patroloval nástupiště. Na některých stanicích jsou na zemi vyznačené “uličky” pro frontu na nástup, což mi přijde velmi hezké, u nás mne kolikrát předběhne nějaká neomalená babka, která dobíhá na poslední chvíli. Vozy jsou poměrně prostorné, zatím jsme se všude vešli a nebyli jsme nějak extrémně namačkaní, i když byl vůz plný. Zajímavé je, že tu lidé stojící u dveří nevystoupí, aby udělali místo vystupujícím, a pak zas nenastoupí - prostě se posunou uvnitř vozu tak, aby nevadili (občas ani to ne), protože by pak na ně asi nemuselo současně s frontou na nástup zbýt místo.

Od stanice metra jsme pak pěšky došli na místo, ale chvíli jsme nemohli najít správnou budovu, všechny okolo byly dvacetipatrové věžáky. Nakonec ale někoho (koho asi?) napadlo najít si na stránkách společnosti přesnou adresu, protože doteď jsme se navigovali jen s ohledem na ulici, a rychle jsme se našli. Bylo potřeba zařídit nám přístup přes EasyCard (co jiného?), kterou je potřeba přiložit na turnikety a výtahy, ale ta bude fungovat asi až zítra. Na našem patře je několik oddělených open-space kanceláří, ta naše má na dveřích zámek s rozpoznáním obličeje a otiskem prstů (stačí jedno z toho, nemusíte mi uříznout obojí, až se sem bude někdo z vás chtít dostat). Je tu přibližně 9 zaměstnanců plus my 4 stážisté, dostali jsme místa vedle sebe čelem ke stěně, takže je nám vidět do monitorů, ale dnešek je prý “just chill” and “find something to do”, takže mi nepřijde blbé, že tenhle text teď píši v kanceláři. Dostali jsme půjčené 2K monitory, což je hezké, trochu jsem se bál, že budeme muset buď pracovat na laptopových obrazovkách, nebo si nějaký levný koupit v našem oblíbeném Digital plaza.

Dole v budově je 7 eleven, což sice není naše oblíbené konbini (FamilyMart for the win), ale i tak jsme se tam zaběhli kouknout. Neměli tam I-MEI Fresh Milk Tea, jak skandální, tak jsem zkusil Royal Milk Tea v PET-lahvi a není tak dobrý. Co naplat. Okolo 12 hodin jsme šli na oběd do nějaká čínská písmenka, kde jsem si dal Red roast beef noodles, se kterými prý téměř vyhráli nějakou místní/národní nudlovou soutěž, ale popravdě mě příliš nenadchly, špatné ale nebyly. Člověk si mohl vybrat, jak tenké nudle budou, připadal jsem si jak Chika z Kaguyi na svém ramenovém dobrodružství. Kolega F. si dal něco pálivého, co když paní přinesla, dost rázně říkala “mísa, mísa”, což ve výsledku znamenalo míchat - bylo potřeba promíchat do nudlí koření. Objednávalo se v samoobslužném automatu uprostřed kuchyně, nalevo od vás chodili kuchaři do lednice a za vámi odvažovali ingredience, bylo zajímavé to vidět tak zblízka. Vyskytl se menší problém s mou EasyCard, protože mi nešlo zaplatit, i když bych na ní měl mít kredit ještě z prvního dne, protože mi placení nefungovalo ani ve FamilyMartu, tak jsem musel zaplatit hotově. Prý s panem H. zajdeme na stanici metra a zeptáme se, co s tím je.

Po obědě jsme měli na 14. hodinu naplánovanou úvodní schůzku, ale pak se to změnilo, že se ještě potřebují připravit, v 15:15 se stále ještě připravují… Dostali jsme pozvánku na Teamsy, ale věřte tomu nebo ne, Microsoft moment, takže všichni vidíme dva workspacy - svůj školní a jejich firemní. To by nebyl problém, kdyby nám pozvánka na schůzku nepřišla do školního kalendáře a ve firemní ploše jsme vůbec kalendář měli, což nemáme… Nakonec jsme to vzdali a bylo rozhodnuto, že prostě budeme používat školní prostředí.

Na schůzce jsme pak zjistili, že s námi bude pracovat ještě slečna V., která je taky vysokoškolská stážistka, takže nás bude celkem pět. Dostali jsme zběžný popis projektu, který chtějí mít hotový, aby ho mohli v říjnu odprezentovat na nějaké konferenci, ale bohužel máme všichni čtyři pocit, že oni sami nevědí, jak přesně to má fungovat a že na to máme přijít my. Sami jsme si tedy museli rozdělit práci, protože aby tři lidé dělali jednu velkou část je sice hezké, ale tři najednou dort neupečete - jeden bude dělat těsto, druhý krém a třetí popohánět troubu, ale nemůžou všichni dělat všechno, nebo alespoň my to neumíme… Nakonec to ale nějak dopadlo, rozmysleli jsme si úkoly a zítra uvidíme, jak se práce vyvine. Vidíme to na hodně čtení dokumentace, než vůbec začneme něco vlastního psát, což ale není nutně špatně. Z kanceláře jsme odcházeli chvíli po šesté večer, přičemž jsme přicházeli v 10, běžná pracovní doba je prý od 9:30 do 18:30 a někteří zůstavají až do devíti večer, což se nám příliš nelíbí a nesouhlasíme s tím, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Možná budeme chodit na devátou, abychom odcházeli trochu dříve, ještě uvidíme.

K večeři bylo zaveleno na KFC, které máme hned naproti, dal jsem si jakýsi burger s kuřetem a krevetami, protože to bylo to nejjednodušší, co měli v nabídce, a spravil jsem si chuť žloutkovým košíčkem (egg tart), zdravíme Reiko do Kowloonu. Dojeli jsme metrem domů a šli jsme se ještě projít, narazili jsme na zajímavou zahradu, která se ukázala být Čankajškovým monumentem. Určitě se tam vrátíme za světla, budovy byly sice hezky osvícené, ale ze zahrady samotné jsme viděli akorát cestičku.

A protože vlastním dvě želvy, samozřejmě mi nemohl ujít místní tutel…

Cestou nám napsala paní správcová, že od nás stále nedostala naše fotografie (Proč proboha na pronájem pokoje na měsíc a půl potřebuje naši fotku? Až budu odjíždět, asi za ní zajdu, ať to všechno skartuje.) a že pokud jí je nepošleme, přestane nám platit přístupová karta, že je aktivovaná jen na týden (prosím?). Ukázalo se přitom, že nám psala už ve čtvrtek, ale spadla mi do spamu, v mailu byla zároveň informace o tom, že bychom měli mít po předložení karty v našem FamilyMartu studentskou slevu (na už tak levné věci), takže alespoň něco.

Dnes bylo poměrně vedro, takže vyzkouším kvalitu místních černohlavých šamponů, snad na ně zítra neschytáte sáhodlouhý rant. Zatím na viděnou.