Poněvadž jsme se předešlé noci posilněni místním tekutým chlebem dostali do postele až okolo čtvrté hodiny ráno, spali jsme náš poslední volný den zhruba do jedné odpoledne. Jsme hrozní, no, my víme. Čas snídaně dávno minul a tak jsme šli rovnou na oběd, ale jen s kolegou D., F. nebyl hladný a zůstal na pokoji. Rozhodli jsme se pro GINGIN Chicken, ve kterém byli předevčírem na večeři beze mne, protože jsem neměl chuť na velké jídlo, a chtěl jsem ho teď vyzkoušet. Jakmile jsme se posadili, servírka nám přinesla hrnek vody a mohli jsme si podle potřeby dolít z karafy na baru, což bylo velmi příjemné a za chvíli i potřebné. Dal jsem si nějaké mírně pálivé smažené kuře s rýží, k tomu čajové vejce a sezónní zeleninku, o které jsem myslel, že bude uvnitř v misce se zbytkem jídla, ale dorazila v mističce bokem, takže jsme si nebyli jistí, komu z nás vlastně patří… Ve výsledku jsem byl rád, že patří mně, protože mírně pálivé kuře pálilo celkem hodně a zelenina naložená dost možná v octu to hezky vyvažovala. Objednávalo se online, naskenovali jste QR kód na stole, jeden člověk “založil tým” a ostatním sdělil kód pro přidání se do týmu. Pak jste jen naházeli věci do košíku, potvrdili objednávku a čekali. Můžu to tu doporučit, moc mi tu chutnalo, fotka níže vlevo.

Cestou jsme se zastavili v místním minihypermarketu, kde měli všechno možné od jídla a nápojů po drogerii a čisticí prostředky, taková místní Billa. Já si koupil šampon, protože už mi stihl dojít, ale protože nejsem schopný se zorientovat ani v evropské drogerii, tady to bylo hotové peklo. Nakonec jsem ale spatřil známou německou Černou hlavu, která stála 200 $, takže jsem dokonce i uspořil libru a nemusel jsem kupovat něco japonského čajového, co bych stejně neocenil. Kolega D. koupil sobě a kolegovi F. dežodoranty (proč všechno kupují tady?) a pokoušel se koupit si i mýdlo na holení, které mu prý na letišti zabavili a když už má s sebou štětku, přece si teď nekoupí pěnu v tubě…

Na pokoji jsme se zhroutili, já chvíli blogoval a pak jsem pokračoval v Měsíčních zahradách, které jsem začal v letadle a od té doby jsem na ně neměl čas. Vytáhl jsem proto z kufru lampičku, protože je u postelí nemáme, a ne, nejsem autista, každý si přece s sebou bere na dovolenou lampičku, kdyby ji u postele neměl, no ne?

Protože už máme za sebou mírnou roztržku ohledně výběru restaurace, raději jsem sestavil žebříček 5 reštik, kam bych chtěl jít, nech si zbytek (D.) vybere, ale kupodivu to tentokrát nechali na mně úplně. Šli jsme tedy do něčeho místního, cesta tam byla trochu delší, ale bylo to v dochozí vzdálenosti. Jedinou vadou na kráse bylo, že nás google protáhl tou nejzapadlejší uličkou, jaká kdy uličkovala, absolutně netuším, co tam tak smrdělo, ale všude po stranách byly místně místní hospůdky a streetfood stránky, takže doufejme, že to byl kuchyňský odpad. Ukázalo se to být moc příjemným rodinným podnikem, u vstupu se nás zeptali, jestli english or chinese, a podle odpovědi nám z bloku předtištěného objednacího lístku jeden list vytrhli. Člověk tužkou zaškrtl kolikrát co chce (od paní v Tomato beef jsme se naučili, že π je znak pro 3, první čára je vodorovná a pak přidáváte svislé - naopak než u nás, kde děláte čtyři svislé čáry a poslední pátá je proškrtne), zaplatil předem a pak už jen čekal na jídlo. Dal jsem si (opět, chyba) mírně pálivou polévku s nudlemi a hovězím masem, která byla výtečná a i věčný kritik Astrak D. ji ohodnotil jako nejlepší, co jsme zatím měli. Taky jsme zkusili limonádu Sarsarilla, která chutnala jako něco mezi žvýkačkou a zubní pastou, ale protože mám rád divné chutě a Dr. Peppera, tahle mi chutnala taky. Problém nastal u vývaru, který rozhodně neměl jen jednu papričku a pokud ano, jsem rád, že jsem si nedal tu polévku se třemi, to by mě vynášeli nohama napřed. S velkým sebezapřením jsem nakonec vývar vypil, ale smrkal jsem celou cestu domů a potil jsem se tak, že mi kapalo zevnitř na brýle. Týden nechci vidět nic mírně pálivého, ale opět mi tu moc chutnalo a asi se sem zas vrátíme. Někdo to rád horké, já už ale rozhodně ne…

Pak už jsme šli pěšky domů, zastavili jsme se v místním sportovním centru, kde se chlapci zeptali, kolik stojí vstup do posilovny. Já bych byl svolný jít si zaplavat, ale do posilovny mne nedostanete ani párem volů, což vás nepochybně velmi překvapuje, ale je tomu tak. Vedle recepce byl nás oblíbený FamilyMart, kde jsem si koupil mátovo-čokoládovou zmrzlinu, chuť mého dětství z naší cukrárny. Musel jsem se sice vrátit pro lžičku, kterou mi děvče za pokladnou opomnělo vydat (dostal jsem špachtli na kontrolu mandlí na ORL), ale na chuti to neubralo. Na koleji jsme se všichni poměrně brzy (11 večer) odebrali ke spánku, protože zítra půjdeme poprvé do zaměstnání a přijít první den po poledni by asi nebylo nejlepší…

V odpovědi na dopisy čtenářů přikládám fotodokumentaci žebírek ze Zhenpin dining room, abyste se mohli i vy pokochat tou tak obrovskou porcí, že to bude stačit třem lidem a ještě zbyde…