Když jsem se vypotácel z ošetřovny, narazil jsem zrovna na kolegy z Brna, kteří právě vycházeli od převzetí zavazadel, takže jsme spolu rovnou zamířili k serevnímu meeting pointu (dva sloupy až ke stropu s písmeny N a S, úžasná věc), kde na nás čekala dvojice z Pedestalu. Po chvíli se přidal i třetí pedestalan, který nám mezitím zařizoval EasyCard - místní obdobu lítačky/tramvajenky. Pokud si ji zařizujete v samoobslužném kiosku, můžete nahrát vlastní motiv a nechat si ho na kartu natisknout, takže nám pan H. vyrobil takovéto hezké kartičky. Prý se prodávají i jako klíčenky s čipem, Alfred mi říkal, že si tu svoji koupil v obchodu se suvenýry na Taipei 101 v domnění, že je to jen visačka, a pak byl mile překvapený. Na kartu si buď můžete nahrát kredit a s ním si kupovat jednotlivé jízdenky, nebo si předplatit měsíční kupon a jezdit neomezeně, což jsme také udělali. S EasyCard jde taky platit v různých konbini, což jsem zkusil jedno, nefungovalo to a tak jsem se na to vykašlal a používám platební kartu od Revolutu. Revolut nenabízí vedení účtu v nových tchaj-wanských dolarech (NTD, NT$, ale na cenovkách je všude $), takže se při každé platbě provádí konverze a trochu tak jeho použití ztrácí smysl, ale je mi příjemné mít dvě virtuální karty a jednu fyzickou, které v případě potřeby můžu zablokovat a nemusím se bát, že ztratím svoji evropskou platební kartu.

Pak jsme si nakoupili hotovost v místní měně (já za USD, kolegové z Brna za EUR, protože jsou národností Slováci a Srb) a kolegové si ještě koupili datovou SIM kartu (já měl eSIM od Saily, s kódem klucizprahy máte slevu, bla bla bla). Původně jsem se paranoidně bál, že tu koupit nepůjde nebo půjde jen za špatných podmínek, ale nakonec to vypadalo velmi dobře a Saily se naopak trochu seklo, takže když jsem si chtěl ještě před odletem kopit SIM na přestup do Číny, nějak se tomu nechtělo. Pokud se sem chystáte, nebál bych se tedy kupovat až na letišti, nejlépe se jevila červená značka se šipkou doprava a nápisem FET (plus něco v čínštině), nedaří se mi teď najít přesné jméno. Bylo to na jížní straně příletové haly směrem k ošetřovně, jsou tam tři SIM stánky vedle sebe - zmíněný červený a pak myslím oranžový a modrý…? Neomezená data na 60 dní kolegy myslím vyšla na 1 200 - 1 600 $ včetně telefonního čísla.

Na přepážce tchaj-wanského PID jsme si koupili kupón a na chvilku jsme dostali rozchod, než přijede místní metro, neboli MTR (zlí jazykové tvrdí, že to znamená Mass Transportation Railway , ale pro Čechy je to prostě MeTuRo - oprava, tenhle vtip jsem napsal, když jsem myslel, že je to MTR, ale správně je to MRT - Mass Rapid Transit. MTR je pro změnu hongkongské Mass Transportation Railway…). Kolega F. si ke své nelibosti a k našemu velkému pobavení koupil Barley tea, který mu vůbec nechutnal a prvních deset minut cesty metrem na něj nadával, že je to voda z obilí a kdo to sakra dobrovolně pije. K našemu ještě většímu pobavení si pak v konbini vedle naší koleje chtěl koupit cokoliv, co není Barley tea, a samozřejmě si ho koupil znovu, tentorkát potuněný o kofein, takže chutnal jak voda po čištění kávovaru s příchutí obilí. Nuže, z letiště jsme se pak po fialové lince dostali na Taipei Main Station, kde bychom sice mohli přesednout na modrou linku a dojet na kolej, ale pedestalané nás vzali taxíkem, ať se pak nemusíme trmácet s kufry od metra (což jsme pak stejně dělali, mírné věstění). Na koleji jsme se podepsali do knížky plné rozsypaného čaje, dostali jsme klíček, u kterého by se J z MiB bál, že ho rozfláká, a vydali se odložit si zavazadla, než přijde velké vlastenecké nakupování ložního prádla. Koleje totiž poskytují (asi z hygienických důvodů, což se ukázalo být jen dobře) pouze dřevěný nábytek a ložní harampádí si člověk musí obstarat sám. Na celý školní rok to dává smysl, na 50 dní ne až tolik, ale ceny byly v rámci mezí.

Dalším rozdílem oproti evropským (nebo alespoň českým) kolejím je ten, že tu nemusíte uklízet, když pokoj opouštíte, z čehož jsme opravdu vážně ultra moc hrozně neuvěřitelně neměli radost, protože náš pokoj vypadal, jako by v něm před námi na všech postelích bydlel línající dlouhosrstý osel. Všude byl prach a pěticentimetrové silné černé vlasy nebo chlupy, blivajz na n-tou. Někteří hovořili o tom, že si jdou koupit hotel, někteří hovořili o Bohu, někteří šli radši na Airbnb, které tu mají kvůli dovolené s přítelkyní koupené, ale všichni svorně nadávali, jak někdo může být takové prase. Co víc, v našem bloku jsou fakulty medicíny a farmacie, hned vedle je nemocnice (poměrně často slýcháme sanitky) a student medicíny snad nemůže žít v takovémhle chlívu… Ale což, nakonec se to vyřešilo a už je dobře.

Pár slov o metru pro místní šotouše (nikoliv šotíky, šotík tohle celé píše, zdravíme Sušenku). Z letiště (a asi nejen z něj) jezdí po jedné trase dva typy spojů - “Commute” a “Express”. Commute zastavuje na každé zastávce, Express pak jen na těch velkých. V případě fialové linky to bylo letiště, myslím že New Taipei Industrial park a pak Taipei Main station, kde jsme vystupovali. Pražáci možná remcají, že jsem klesl na úrovni a říkám linkám podle barvy a ne podle písmen, ale tady se linky doslova podle barev jmenují - modrá je BL (nepléct s BL), hnědá BR, zelená G a tak dále. Mají sice čínská jména, ale Songshan-Xindian Line si opravdu pamatovat nebudu, pardon.

Vzali nás do obchodu NITORI v obchodním domě Shin Kong Mitsukoshi u stanice metra Main Taipei Station, což je místní IKEA/Tescoma/Orion dohromady, kde bylo lze nakoupit všechno potřebné… akorát že vůbec! Protože jsme technici, změřili jsme si postele (ano, mám s sebou svinovací metr) a snažili se tak najít matrace 108 x 201 cm, ale všechny “pro jednoho” byly 90 x 185 cm, takže problém. Protože jsme ale neměli náladu řešit, jak nacpat do postele pro jednoho a půl člověka (což se skutečně děje, mírné věstění) matraci pro dva, koupili jsme si matraci užší a mezeru zacpali mačkou - dlouhým polštářem, na kterém byly v obchodě kočky, ale já se rozhodl koupit si ten s nějakým kuřetem, čí kdo to je. S výběrem matrace jsem velmi spokonený a kdyby to šlo, vezmu si ji domů, ale nemá to cenu řešit. Co se ale s sebou vzít pokusím je “chladicí” deka a povlečení - jde o řadu N COOL, která ne že by přímo chladila, ale nejspíš jen dobře odvádí teplo, takže se člověk nevaří ve vlastním vývaru, když leží přikrytý v posteli. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli si vzít menší, nebo větší, která byla nejspíš manželská, ale slečna z Pedestalu mi poradila větší a byla to dobrá volba, jen se člověk musí smířit s tím, že neví, která strana je delší. Polštář a povlak na něj pak byl celkem nuda, ležet se na něm dá a to je tak vše. Celý nákup stál 5 700 $, což je v přepočtu 3 800 korun. Spolu s poplatkem za kolek, který byl 7 650 $ (5 130 Kč) tak ubytování na 50 dní stojí zhruba 9 tisíc korun, což není zlé (o to líp, když to platí škola, viďte).

Takto zaopatření jsme zamířili na večeři na running sushi v SUSHIRO, kde pro nás udělali rezervaci. Nebylo to all-you-can-eat (možná se taky dá objednat, netuším), ale talířky byly různě barevné a podle barvy člověk poznal cenu dané mořské potvory. Běžné nigiri s tuňákem, lososem a krevetami byly pochopitelně dobré, ale mile mne překvapily ty s grilovaným nejspíše hovězím. Zajímavé byly maki, které vypadaly jako naplněné malými zbytečky z přípravy nigiri, ale dobré byly nehledě na to a masem se plýtvat nemá, tak ostatně proč ne. Po původu obsahu třetího talířku níže radši pátrat nebudu, ale dobré to bylo stejně tak.

Pak jsme se ještě rychle vydali do místního dmka POYA, kdybychom snad něco potřebovali. Já měl všechno koupací náčinní s sebou, ale vzal jsem balík (cca 70 listů) vlhčených ubrousků na úklid pokoje, který se pak ukázal jako nedostačující. Kolegové se snažili koupit sprchový gel, ale naši průvodci ho buď v regálech nemohli najít (kdo ví, jestli ho vůbec používají), nebo nepochopili lascivní prostopášné gesto prosení (rozetření si gelu po dlaních) a hlazení prsou (mytí), kterým se jeden chlapec snažil komunikovat svůj obchodní záměr. Nakonec pořídili bezejmennou značku v objemu jednoho litru, kterážto vypadala spíš jako gel poněkud jiného typu, ale už se s ním sprchovali a na nic si nestěžovali, tak snad je to ono…

Pak už jsme se jako vánoční stromečky, obtěžkáni matracemi, polštáři pokrývkami a plyšovými kuřecími nudlemi), vydali na Taipei Main station, kde si chlapci na doporučení koupili deštník značky Umbrella King s doživotní zárukou - pokud se vám zlomí, ohne, přestane se otevírat a podobně, ale látka je neporušená, na počkání vám deštník na jakékoli pobočce opraví. Já mám zatím svůj Tchibo deštník, ale dávám mu dva tajfuny a pak si asi promočený půjdu krále deštníků koupit taky… Průvodci nás tu opustili, ať se zkusíme na kolej dostat sami, což nebyl takový problém, byla to jen jedna zastávka meturem a pak kus pěšky. Protože jsme s sebou neměli průvodce ani nikoho, kdo by uměl čínsky, samozřejmě na nás vyběhla recepční a něco nám začala vykládat. Když jí konečně došlo, že jí nerozumíme ani slovo, ukázala na papír u výtahů, chvíli něco blábolila a pak jsme pochopili, že máme zítra zajít za správcocou koleje, která doufejme bude mluvit aspoň trochu anglicky.

Pokoj jsme s vypětím všech sil a všech ubrousků vycídili, jak jen to šlo, a když nám došly, koupili jsme si vedle v konbini další spolu s předplacenou kartou (400 $) na klimatizaci, kterou je pokoj díky bohu vybavený. Elektroinstalace je tu vůbec obskurní, u jedné postele trčí z rozvodné krabice holé vodiče a ovladač větráku má osm poloh, přičemž dvě jsou vypnuto, jedna turbo a zbytek něco mezi. U oběda jsme dnes (pátek, čas nějakou dobu nebude dávat smysl) přemýšleli, jak karta na klimatizaci funguje, a asi si dojdeme koupit čtečku čipových karet, abychom to zjistili. V dalším příspěvku se totiž dozvíte o místním šrotodomě, kde podle mne něco takového půjde sehnat. Je možnost si za 600 $ na měsíc zaplatit kabelový internet (kabel není součástí balení), ale protože máme mobilní data a záhadným způsobem tu chytáme eduroam, nebude tohle dobrodružství asi potřeba.

Na chodbě sice čekáte, kdy se vynoří holčičky a řeknou vám, ať si s nimi jdete hrát, ale společné prostory a sanitární zařízení jsou čisté a použitelné.

Content warning, následující odstavec bude o hovně. Těšil jsem se na high-end záchody s vyhřívaným prkénkem, bidetem s teplou vodou a všechny ty voňavé věci, apoužil jsem ho poprvé a naposledy na letišti. Jinak jsou tu všude turecké záchody a aby se evropan neurazil, tak i jeden běžný, na jaký jsme zvyklí. U nás na koleji jsou čtyři kabinky turecké a jen jedna osamocená je evropská. Člověk se alespoň nemusí bát, že po sobě zanechá nepořádek (zdravíme Sušenku), protože je v kabince očividně i vapka. Sprchy a umývárna jsou ale čisté a v naprostém pořádku. Ptal jsem se průvodců, jestli si čistí zuby kohoutkovou vodou, která není pitná, a říkali, že oni ano, ale že si někdo nosí pitnou vodu v kelímku. Zkusil jsem to s kohoutkovou a po dvou nocích žádné obtíže nemám, takže snad závadná nebude.

Pitnou vodu si ale napouštím v kuchyňce z jakéhosi vodního kolosu, který umí krom studené i teplou a vroucí, například na nudle - na obrázku je na lince úplně vzadu. Po přeložení nápisů (protože proč ne) je úplně všude (kuchyňka, prádelna, umývárna, pekingské letiště…) varování, aby lidé nevylévali zbytky nudlí do výlevek, že je ucpou. S tím, jaké prase tu bydlelo před námi, se vlastně ani nedivím, ale je to úsměvné.

Jak jsem zmínil, máme na patře prádelnu, jedno praní a sušení nejspíš stojí 20 $, ještě jsem nepral. Pračky a sušičky jsou dvě, na jednoduché přeprání je tam i velké umyvadlo a věci si lidé suší i jen pověšením na strop. Jako bonus máte i požární hydrant, protože mám rád hasiče. Doufám, že ho nebudu muset použít, překlad je takový… chápeme se.

Toť asi konec prvního dne, pak už jsme šli spát a vzhledem k tomu, že jsem spal jen chvíli během přestupu a pak během druhého letu, což dalo dohromady něco okolo 4 hodin, spalo se mi velmi dobře a odhaduju to na desetihodinový šlofík. Kvůli němu jsem sice dnes nemohl usnout asi do 4 do rána, ale to je příběh na jindy.

A ještě poznámka na závěr, co se pravopisu týče. Vzhledem k tomu, že máme za sebou Animefest, během kterého jsem procházel abhorentní množství textů, beru si teď korektorské volno, zahraju si na spisovatele a texty po sobě nečtu. Mohlo by se taky stát, že si po přečtení budu myslet, že má práce není tak špatná, jak ostatně ilutstruje Yuffienin strip níže, který jsem si s dovolením (snad to nevadí, mám knížku fyzicky i podepsanou, heč) půjčil. Pokud mi budete hlásit chyby v textu, jste moc laskaví, ale nemyslím si, že se mi bude je chtít opravovat, vzhledem k množství času, který mi zabralo samotné psaní. Za tenhle příspěvek jsem na 2:45, jen tak pro zajímavost - piš blog, říkali, je to jednoduché, říkali ;D. Mějte se krásně a pokoj v duši.