Na neděli jsem si naplánoval zakoupení pohlednic a pak výlet na kopec východně od Tchaj-peje, který mi kvůli planetáriu nevyšel v sobotu. Protože kopec východně od Tchaj-peje ale spoň na mapě vypadá jako zbytek ostrova na východ od Tchaj-peje, neměl jsem žádný určitý cíl, až by mě začaly bolet nožičky, tak bych se vrátil. Jak se ale ukázalo, nemělo tomu být tak a možná je to tak lepší, protože vydat se na kopec v pozdním odpoledni zní zpětně jako dost idiotský nápad…

Pohlednice jsem se rozhodl kupovat v ulici Yongkang, kousek od Čankajškova monumentu. Navedl mne na ni blogpost na note.com, kde autorka vyloženě doporučuje obchody s pohlednicemi, což pro mě bylo ideální. Narazil jsem sice i na tento post na taobao, který se snaží doporučit autorské ilustrované pohledy namísto kýčovitých cosi, ale k jeho smůle jsou doporučená místa buď zavřená, neexistují, jde o bleší trhy konané první úterý po úplňku nebo jsou někde v kelu. Zvlášť mě mrzí Mangosteen Books, které podle postu dlouhodobě podporují zinovou kulturu a určitě by se tam nějaké pěkné pohlednice sehnat daly… jenže sídlí v Malajsii. I don’t even have a gif for this, bro. Hlavně, že v první větě píší, že některé pohledy vypadají, jako by autor na Tchaj-wanu ani nebyl, zjevně není jediný. Proto jsem vzal zavděk s note průvodcem a byť byly některé z obchodů poměrně mainstreamově zásobené, nakonec jsem vybral a autorka tu zjevně byla, vzhledem k fotkám v příspěvku. Napsané je to před rokem a pro většinu míst byl popis celkem aktuální, ale některé věci se pochopitelně změnily.

V LAI HAO jsem toho nakoupil nejvíce, podle note tam měli mít v suterénu celou stěnu s pohlednicemi. To je do jisté míry pravda, ale část té stěny je zabraná poznámkovými bločky, neposlatelnými pohlednicemi ze dřeva a dalšími pohlednicoidními věcmi. Kromě pohlednic měli i piny, magnetky, deštníky, peněženčičky na mince, sklenice, nějaké sušenky a hromadu dalšího neosobního haraburdí. Krom pohledů jsem tam vzal i kamarádovi magnetku (zdravíme Sébu) a sobě jsem udělal radost pinem s kamením (nepléct s hudbou s kamením, co je něco jiného…).

Na piny s kamením jsem se podle note těšil do holi, ale bohužel už zrovna ty kamenné neměli a ty ostatní vypadaly trochu pofidérně, takže jsem žádné nebral. Měli ale hezké pohlednice s kočkami, kterými je očividně Tchaj-wan posedlý (nebo jsou jimi posedlí turisté a místní na to přišli), takže těch jsem tu taky několik koupil. Ještě jsem si vzal roztomilou pohledničku s mořskou vydrou, kterou ale asi posílat nebudu, protože už jsem všechny adresáty po pohledech rozdistribuoval. Vydra na obrázku drží nějaký masový knedlíček a moc milá slečna pokladní mi popisovala, že je tu dělají na podzim, když slaví nějaký místní svátek. Dost možná šlo o Moon festival, ale čekal jsem, že po zaplacení oba řekneme xiexie a půjdu si po svých, takže jsem nebyl připravený na tak detailní popis a půlku věcí jsem nechytil.

JUMENG nebyl nic moc, hlavně pivní tácky, hrnky, generické háčkované anime přívěsky, visačky na EasyCard, deštníky a to bylo tak vše. Zaujaly mne tam leda tak asymetrické náušnice, co měly na každém háčku něco jiného, ale protože z vůle přírody tyto šperky nenosím a ještě nepřišel čas je pořizovat někomu jinému, šel jsem doslova o dům dál do Bao maison. Tam měli zajímavější výběr sestávající z vějířů, poznámkových bločků, pohlednic (které jsem úplně stejné viděl už v LAI HAO, hmmm), talířků a tak podobně. Koupil jsem tu pár (dva) pinů, ale jinak to bylo v podstatě to samé co jinde. Ještě jsem se stavil v knihkupectví na rohu, kde jsem po 15 minutách (ne, nemohl jsem se zeptat) našel razítkovací fixku s kamením, kterou jsem nutně potřeboval. U dvěří stál stojan s pohledy, ale většina byla taková nijaká, vlaky a krajinky…

Vzbudil jsem se dost pozdě a na Yongkang jsem dorazil někdy ve 14 hodin, ještě jsem neobědval a brouzdal jsem tam zhruba do čtyř, takže už jsem měl poměrně velký hlad. Myslel jsem, že si dám něco cestou zpátky, ale tak 50 % restaurací tu má příšerný zvyk po obědě zavřít a otevřít až k večeři, do které bych ale asi nevydržel. Když jsem si po 10 minutách zoufalého hladového klikání na restaurace v mapě a zjišťování, že “tady je taky zavřeno”, uvědomil, že vlastně můžu filtrovat podle otevřených, rozhodl jsem se pro Yongkang Beef Noodles. Teď na to koukám na mapě a mám pocit, že mě trefí, protože jsem z Yongkangu došel 8 bloků sem k Power ramenu, tady zjistil, že už zavřeli, a šel zas zpátky, i když by bývalo stačilo popojít 2 bloky a jsem tam. Schválně se podívejte na mapu, věřím, že se pobavíte stejně jako se já nebavím.

Asi už jsem splynul s místními, protože když jsem vstoupil, paní na mě z fleku začala mluvit mandarínsky a není to poprvé, co se mi tohle stalo. Protože má čínština stále sestává ze dvou slov a několika zastávek metra, nasadil jsem přitroublý výraz a stál na místě tak dlouho, dokud nevstoupil japonský pár stejně ztracený jako já a najednou jsme ve třech neseděli u jednoho stolu s obrázkovým menu před sebou. Vybral jsem si mleté doufám opravdu hovězí s nudlemi, bylo to fajn a hlad to zahnalo, ale do top 10 by se to asi neumístilo… Během toho, co jsem jedl, dovnitř vstoupil západní pán, který bez ostychu došel doprostřed místnosti, tam se rozhlédl, děvčeti, co roznášelo vlhčené ubrousky řekl “I’m supposed to meet someone here” a když na něj všech deset členů rodiny vedoucí podnik koukalo jako na blázna, došlo mu, že mu tu asi pšenka nepokvete, a radši šel čekat před virčaft.

Jen co jsem vylezl ven, zablýsklo se a přímo nade mnou zahřmělo, což znamenalo, že výšlap na kopec se dnes nekoná. Vydal jsem se proto urychleně směrem domů, ale u power ramenu skončilo podloubí a tak jsem zůstal odkázán jen na svůj deštník, který buď není dělaný na asijský déšť, nebo jsem směšně vysoký, ale než jsem došel na přechod k Čankajškovu monumentu, už jsem měl mokré nohavice a (krátké!) rukávy u košile. Monument je obrovská zahrada obehnaná zdmi se střechou, pod kterou se šlo schovat a pohodlně v suchu (vyjma jednoho přebíhání přes silnici, kdy na mě pršelo z nebe i z brány) projít asi do půli délky zahrady, kde jsem se musel s bezpečím krytých chodeb rozloučit a zas jít pod parapletem. Cestou chodbami jsem vídal seniory zabalené v invalidním vozíku do deky, sportovce, kteří se protahovali nebo dokonce chodbami běhali, a náhodné skupinky rozcapené přes celou šířku chodby. V místě, kde jsem přebíhal silnici, jsem pak skončil uprostřed budhistické modlitby a pánové mniši asi neměli moc radost z mého oklepávání deštníku, ale to je jejich problém, můj domácí bůh tady ten slejvák nezařídil.

V tuhle chvíli jsem byl ještě pořád poměrně suchý, ale to se mělo v příštích deseti sekundách změnit. Když jsem totiž přecházel přes přechod, potřeboval jsem udělat dlouhý krok, neboť se vozovka svažovala k obrubníku a udělala se tak hluboká a velká kaluž. Dlouhý krok jsem sice udělal, ale očividně ne dost dlouhý, protože jsem zahučel až po kotník do vody. Snažil jsem se to napravit (nebylo co, ale když vám teče do bot, moc vám to nemyslí) a udělat druhý velký krok, aby alespoň druhá bota zůstala suchá… Velký krok jsem sice udělal, ale o 90 ° jinam, než by bývalo zdrávo (rozumějte do strany, ne rovně), takže jsem měl mokro i v druhé botě. V ten moment už mi bylo všechno jedno a tak jsem prostě co nejrychleji šel směrem domů, poslouchaje rytmické čvachtání svých botek. Co myslíte, když má student ČVUT mokro v botách, znamená to, že mu v nich čvuchtá?

Na koleji jsem z bot vylil (ano, vylil) přebytečnou vodu, vyždímal vložky, vyndal tkaničky a chvíli se o něco (vlastně nevím o co) pokoušel jedním ze čtyř erárních fénů, než mě to přestalo bavit, dal jsem boty před dveře a šel se umýt. Když jsem se vrátil, všiml jsem si, že se pokoj naproti nám, kam se nedávno někdo k mé velké nevoli přistěhoval a k mé ještě větší nevoli tam po sobě vřeští, zachoval s botami stejně, ale otočili je podrážkou nahoru, aby mohla voda odtékat. To se mi zdálo zbytečné, přece ta bota nemůže tolik nasáknout… Tak jsem boty došel vylít znovu, protože ano, může nasáknout docela hodně, a otočil je odtokem dolů, vypodložené a vycpané toaletním papírem. Říkal jsem si, že bych k tomuto účelu zneužil nějaké učebnice medicíny, které po semestru studenti vyhazovali do sběru, ale upratovačka je jak na potvoru všechny vynesla.

Po pár hodinách se vrátil D. s F., kteří byli na jídle a, jak se v prvních 10 sekundách ukázalo, na pitivu se spolužáky, kteří jsou na Tchaj-wanu také, jen v Tainanu, na druhé straně. Byť měli oba údajně to samé, jeden z nich přebral a bylo mu šíleně špatně, takže jsme ho chvíli obhospodařovali, pak jsme ho nacpali se kbelíkem, co jsme ukradli v úklidové komoře, do postele, a druhý den šli do práce bez něj…

V pondělí jsme ráno seznali, že už to místní asi definitivně ztratili a prostě postavili uprostřed přechodu pro chodce parkovací automat. Tak ho prostě obejdi, blbečku, to si nejspíš říkali, když ho tam dávali. Pozorný čtenář si jistě všimne, že na druhé straně do přechodu automat nezasahuje, takže opravdu nechápu, kde na téhle straně udělali soudruzi chybu. Obecně tu mám s dopravou hrozný problém, protože mám jako rodilý pražák tendenci cestování optimalizovat do krajnosti, a proto mi vadí, když se lidé na chodníku náhodně zastavují, otáčí se do protisměru, chodí vlevo, stojí na eskalátorech vlevo, neuhýbají vystupujícím a nastupujícím v metru a tak dále, však si to dokážete představit. Kudla v kapse se mi ale ze všech nejvíc otvírá na cyklisty, kteří tu mají bůhvíproč právo jezdit po chodníku, po kterém ovšem jezdí i v místech, kde vyloženě mají hned vedle svůj cyklopruh. Kdybych se já rozhodl jít pěšky cyklopruhem, okamžitě bych tu dostal seřváno a někdo by mě přejel, tak proč jim se to toleruje? Opravdu mám chuť chodit s po chodníku s klackem a když nějakého uvidím, strčit jim ho do výpletu kola.

Na třetím podlaží, kde je volně dostupný obývák přes celé patro a minitělocvična, kam se chodím projít na běžícím pásu, když si dám moc velký oběd, máme tohoto velice… lva, nevím, prostě tam je. Udělal bych vtip na “lion does not convern himself with employment”, ale vzhledem k tomu, že tu zaměstnaný nejsem, bylo by to trochu nemístné. Ne že by mi nemístný humor byl cizí, tenhle by byl jenom špatný.

K obědu jsme opět zašli do spousty písmenek, kde jsem udělal tu chybu, že jsem si objednal něco navíc. Nikdy to tu proboha nedělejte, nebo se přežerete tak, že vás ponesou do práce nohama napřed. To by tak hrálo, abyste třeba umřeli, hezky po O zpátky ke stolu! Jídlo bylo vynikající, ale bylo ho hodně a protže jídlem neplýtvám, spořádal jsem to všechno, takže jsem pak měl pocit, že jsem těhotná.

asi jsem těhotná

Po tomhle výkonu jsem se nutně musel projít, takže jsme udělali krátkou odbočku cestou zpět do práce a já pak udělal delší odbočku na zmíněném třetím poschodí (nebylo to něco v Potterovi?), kde jsem chvíli chodil na místě. Tam jsem taky objevil únikový vercajk, který měl dokonce anglický návod, takže kdyby mne náhodou přepadl požár během cvičení, asi bych se zvládl nezabít skokem z okna. Po práci jsem se pak vydal koupit poštovní známky, kteréžto jsem nekoupil v neděli, neb je neměli, a vyvstal tak přede mnou problém, který jistě každý z nás zná. Pošta zavírala před hodinou. Celá pošta. V celé Tchaj-peji. Jen jedna jediná pobočka byla otevřená, a to až do devíti večer a zrovna kousek (až příště řeknu, že je něco kousek, vezměte mě rovnou něčím po hlavě) od našeho domova. Vystoupil jsem proto na Shandao temple, abych po zběžném kuk na mapu zjistil, že jsem býval měl jet ještě jednu zastávku metrem, a vracet se v právě probíhající špičce nepřicházelo v úvahu, to tam rychleji dojdu pěšky. Když jsem se vydrápal po schodech nahoru, pozdravil mne tento krásný západ slunce (někde určitě zapadalo) a vlahý slejváček. Když jsem konečně dorazil k budově Beimen Post Office, samozřejmě jsem byl odeslán na sidequest “najít vchod”, protože to by přece bylo moc jednoduché. Pokud byste se sem někdo vypravil, vězte, že vchod je ze západní strany budovy (kus od poštovního muzea, když teď do té mapy znovu koukám), ne ze severní, kde jsem jej hledal já. S pobočkou jsem moc spokojený, vezmete si pořadové číslo, sednete si na gaučík a za kolébavých zvuků čínštiny, která dost pravděpodobně říká, jaké číslo má jít na jakou přepážku, koukáte na ceduli, která to určitě říká jednotnou řečí čísel. Při prní návštěvě mi pán až tolik nerozuměl, takže mu to trvalo trochu déle, ale při druhé mi jiný pán rozuměl velmi dobře a já jemu taky, takže jsme to měli odbyté za pět minut. Proč jsem tam byl dvakrát se dozvíte brzy… Pokud byste odsud chtěli někdy něco posílat, docela se prohnete, cena za jednu známku je totiž nekřesťanských… * víření bubnů * 12 $, takže něco pod 8 korun za kus.

Dorazivše domů, dal jsem se do psaní, protože jsem se na to těšil už od tehdejšího včerejška, což mi trvalo zhruba tři hodiny. Výsledkem je 19 pohledů, které jsem ještě stále neposlal, ale zítra to snad cestou na metro udělám. Pokud je mezi čtenáři někdo, kdo by rád dostal pohled a ještě jsem ho neotravoval, aby se mi doxxnul, prosím nestyďte se a dejte mi vědět, adresy já sbírám pohledy já posílám rád.

Přemýšlel jsem, jestli fotit všechny dohromady, abych nezavdával k nespokojenosti, že Pepíček dostal heščí, ale zas si o sobě nemyslím tolik, aby se kvůli mým pohlednicím lidé cítili ukřivděně, tak aspoň uvidíte, jaké se tu všechny dají v jedné ulici sehnat. Můžete hádat, který je pro vás, a pokud pro vás žádný není, opakuji, adresy já sbírám rád…