Naše práce nezvzkvétá. To je tak všechno, co bych k tomu řekl, po třech dnech jsme se sice trochu posunuli, ale jinak je to čistý chaos. Aniž bych sdílel firemní tajemství, můžu myslím říct, že AMD a Xilinx má neexistující dokumentaci a veškerý náš dnešní postup se udál naprostou náhodou díky tomu, že kolega D. někde po internetech našel náhodný XML soubor, ze kterého zjistil, jak máme co propojit. Pracujeme totiž s vývojovou deskou, do které je připojený modul s procesorem a FPGA, ke kterým ale nejsme schopní najít oficiální schéma zapojení. Navíc, aby si člověk od Xilinxu stáhl i naprosté nic, musí se přihlásit ke svému účtu a “Zadáním svého jména souhlasit s tím, že je kompetentní jménem své společnosti (v mém případě celé ČVUT, tak určitě) souhlasit se smluvními podmínkami”. Každým dnem se čím dál víc vzdalujeme Bohu, jestli je tohle normální.

Na oběd jsme v úterý šli do Tony’s Food, protože stále neumíme čínsky, dali jsme si japonské curry, které dorazilo po švédském způsobu rozebrané a museli jsme si ho složit. Lžičkou se pravděpodobně přelívala omáčka z misky do misky, ale s jistotou to nevíme, pantomimu paní servírky jsme příliš nepochopili. Karty nebrali. Večeře pak sestávala z hotdogu z FamilyMartu ve sportovní hale, kam jsme si šli po práci zaplavat, abychom si trochu spravili náladu. Tento FamilyMart nemá příliš doubrou montážní linku a člověk si musí svůj napůl sestavený hotdog položit na stolek u okna, aby na něj mohl přemístit horčici. Odpadkové koše zde rovněž nevedou, což je downgrade oproti našemu FamilyMartu na koleji. Protože mi jeden pomenší dog v poměrně vatovém hot nestačil, vzal jsem si v dalším FamilyMartu po cestě dvě onigiri v rodinném balení dvou za cenu 69 $ (* click * nice). Tuňákové i karamelový losos byly fajn, u lososa jsem si upřímně nevšiml karamelu, ale což. V našem osobním FM jsem si pak dal Salmon belly onigiri, před kterým varuji kohokoliv, koho by napadlo si ho kupovat. Nedělejte to, je to největší chyba, jakou kdy v životě uděláte.

Tony’s food

Co se bazénu týče, byli jsme mírně (hodně, nadával jsem na to půl hodiny, zdravíme Veve) rozladění tím, že musí člověk mít koupací čepici, což jsme se dozvěděli od plavčíka v moment, kdy první z nás smočil nožku ve vodě při sestupu po žebříku. Dobře, stává se, nahoře na recepci je obchod se sportovním vybavením, jeden kolega tam zajde pro čtyři čapky. Dojdeme společně ke skříňkám, on tu svou otevře, aby vyndal peněženku, a hele, desetidolar nevypadl… Skříňky nejsou na vratnou zálohu, jako je to u nás běžné, ale pronajímáte si je. Pokud si vzpomenete, že byste vlastně chtěli ještě něco, buď máte smůlu, nebo za svůj omyl zaplatíte dalších 10 $. Pohlídal jsem tedy kolegovi F. jeho otevřenou skříňku, protože přece nebudeme platit za to, že jsme si šli koupit čapky… Vrátil se po chvíli s tím, že už mají zavřeno, takže jsme byli nuceni půjčit si od plavčíka koupací čepečky ze ztrát a nálezů, které snad byly řádně vychlorované. Taky nás neopomněl informovat, že by se slušelo, abychom si koupili upnuté plavecké plavky, nikoliv koupací. Upřímně jsem čekal, kdy z něj vypadne, že musíme mít brýle, jinak nesmíme potápět hlavu, nebo nějaká podobná kravina. Bazén byl použitelný, byť mám s plaváním love-hate vztah, brzy jsem zjistil, že pomalá brázda je na mne pomalá a přesunul jsem se do “long swim lane”, ať to má znamenat cokoliv. Po čtyřech bazénech jsme seznali, že toho máme dost, naložili jsme se do bublinkaté vody, a když jsme měli dost i té, zamířili jsme ven na hotdog a blivajzní lososové břicho v rýži, o kterém jsem již mluvil. Pro zájemce o místní bazény nutno dodat, že si pronajímáte i fény a do plavek se převléká ve sprchových kabinkách. Jednorázový vstup nás stál 80 $, měsíční prý stojí 1250 $, takže bychom museli tento byrokratický počin navštívit šestnáctkrát, aby se nám to vyplatilo, což za mne rozhodně nehrozí.

Dnes jsme šli na oběd do písmenka, po jakéms takéms dorozumění s obsluhou jsme si zaškrtali v objednacím lístku a brzy nám donesli naši krmi. Dal jsem si knedlíčky a zeleninovou a tofu polévku, která byla v podstatě voda z celeru s celerem, takže tu si nedávejte, pokud nejste milovníky celeru. Pokud ano, pak máte myslím větší problém než celerovou vodu. Menší potíž nastala u knedlíčků, kterých byly dva druhy - pažitkové a masové - a které mi google překladač přeložili jako 7 kusů. Udělal jsem tedy čárku u obou v domnění, že dostanu 14 knedlíčků. Ve skutečnosti to ale znamenalo 7 $ za kus a pan majitel/číšník/tlumočník se mne musel zeptat, kolik jich chci. Moje odpověď 10 a patřičná číslovka na prstech ho vyděsila natolik, že na nás vytřeštil oči, co jsme to za pošahané evropany, ale “pět a pět” ho pak uklidnilo. Pažitkové byly takové, jaké jen můžou být pažitkové knedlíky, ale nebyly špatné, ty masové pak byly velmi dobré, 8/10. Brali pouze hotovost.

K večeři jsme si zašli do Sato Curry, kde jsme si překvapivě dali japonské kari, na škále pálivosti 0-4 jsem zkusil 3 a přežil jsem, takže vy případně taky. Bylo to dobré, ale v 9 večer toho bylo moc, takže choďte spíš k obědu. Podnik vedli hustí týpci, něco jako kdyby si Mikuš s Markem Kratochvílem otevřeli bistro a poslouchali v něm korejský rap. Poprosil jsem je o samolepku, protože jsem ji viděl nalepenou na digestoři hned vedle samolepky polonahé paní (neplést s paní na obrázku), jež si důležitá místa zakrývala symbolem jin-jang, jak prozaické.

Cestou domů jsme se stavili pro prací prášek. Snažil jsem se ubohou nakupující slečnu přimět, aby mi přečetla, jestli je i na barevné prádlo, nebo jen bílé, ale asi nerozuměla slovům jako “prádlo”, “bílý”, “barevný” a “tak sakra už ale”, tak snad jsem koupil správný. V pátek by se měl přes ostrov přehnat tajfun, takže bude dost domácí nudy na praní ponožek a košil pokecaných od oběda, pokud nás ovšem zlá imperialistická vláda města nepošle v bouřce do práce, to by mě čmuďajs.

Tolik asi k mému momentálnímu dobrodružství, život pracujícího člena společnosti moc záživný není, i když občas práci jen předstírá…