Po vydatném spánku, který jsme skončili před polednem, jsme šli za paní správcovou, aby nám zařídila přístupové karty. Oproti prvnímu dni, kdy jsme se jen podepsali a dostali klíč, jsme teď na sebe museli vyplnit složku včetně krevní skupiny a průkazové fotky - tu jsme samozřejmě neměli, tak nám paní řekla, že nám napíše e-mail a my jí v odpovědi pošleme fotku z telefonu. To ještě neudělala, takže jsme to neudělali ani my. Šli jsme tam jen tři, čtvrtý kolega byl na cestě ze zmínemého Airbnb, a ze tří karet nám fungovala jedna (ta moje, čím to asi bude…), ale večer už fungovaly i zbytku kolegů. Během zařizování, které trvalo alespoň půl hodiny, tak nakouklo několik místních studentů a jeden z nich nám doporučil restauraci Tomato Beef Noodle, kam jsme potom všichni čtyři chtěli zajít na brunch. Když jsme ale dorazili, měli plno, paní nám řekla, že místo bude nejdříve za 20 minut. Odebrali jsme se zpátky a narazili na Moon Moon Food, který vypadal hezky a už jsme měli hlad, tak jsme si vystáli desetiminutovou frontu.

Člověk si musel objednat přes webový košík, na který se dostal naskenováním QR kódu, pak u pokladny ukázal číslo objednávky a zaplatil - brali karty. Zvláštní systém, ale kdo jsem já, abych soudil. Vybral jsem si rýži s kuřecím vývarem, protože měli menu jen v čínštině a google překlad neodvedl až tak dobrou práci - jednu kategorii přeložil jako něco singapurského imigračního, už přesně nevím co. Rýže byla dobrá, stála mne 35 $, ale byla malá, obdobně jako jídla kolegů, protože nikdo z nás nepřišel na to, jak se v jídelním lístku navigovat. Zkusili jsme se tedy vrátit do rajčatového bistra, kde bylo prázdno, a tak jsme si dali misku hovězího vývaru, kolega F. navíc s knedlíčky a já s rajčaty. To byla chyba, protože nemám rád rajčata, ale myslel jsem, že to bude třeba vývar s protlakem či tak… Nebyl, ale tak jsem rajčata nechal, no což. Byly to ale tak obrovské porce, že jsme pouze dojedli maso, aby kráva netrpěla nadarmo, vypili vývar, a poměrně dost nudlí jsme nechali. Kolega F., který měl dvě špatné zkušenosti s obilným pitím, prohlásil, že jen ať obilí trpí a že mu těch nudlí líto není ani v nejmenším, což jsme tak nějak pochopili. Za misku jsme dali 150 $ bez rajčat, 160 $ s rajčaty, brali pouze hotovost.

Kolega D. si chtěl pořídit dokovací stanici k notebooku (proč všechno kupují tady?) a tak jsme se vydali do Digital Plaza, což se ukázalo být 6(?) pater malých místy až bazarových obchůdků, prostě technologické porno (a nejen technologické). Po cestě jsme se ještě zastavili v pár obchodech acer, ale nikde neměli to potřebné. Kolega L. si chtěl navíc pořídit herní notebook, takže koukal po nich, ale ukázalo se, že jsou tu stejně drahé jako u nás, ne-li dražší. V přízemí plaza ještě byly regulérní obchody, ale od prvního patra výše to byly skoro jen rodinné obchůdky. U spousty z nich jsme si říkali, jak se vůbec můžou uživit, když prodávají nekvalitní šrot za přemrštěné ceny, zdravíme KDana.

A protože jsme v Asii, tak jak jinak nalákat zákazníka, aby si pořídil Wacom tablet, než lepenkovým cutoutem polonahé slečny, kterou na něm budete moci nakreslit. A protože jsem inzeroval nejen technologii, když jsem viděl obchod s použitými knihami (slovo použitý dostává v tomto kontextu nový rozměr), narazil jsem nejprve na Days with my stepsister, které jednak byly v čínštině (jak nečekané), jednak 13. díl, pročež jsem je nekupoval, a následně na… jistě velice kulturní svatební manuál, nebo jak to popsat. Pak mě windowshopping doujinů přestal bavit a tak jsme zbytek domu prošli poměrně rychle.

Pak jsme se odporoučeli na kolej, uvedli se po výletu v parném počasí do provozuschopného stavu a vyrazili do našeho konbini. Kolega F. raději sáhl po plechovkách, protože obilná voda přece v plechovkách nebude, viďte… K jeho štěstí nebyla, zkusil nějakou citronovou limonádu a až po chvíli zjistil, že má 9 % alkoholu, vůbec to prý necítil. Protože mi radlech nechutná a považuji ho za urážku jakéhokoliv piva, sáhl jsem po milk tea a oba jsme vyzkoušeli citronovou tartaletku, která byla dobrá, ale na mne možná až moc kyselá. Koupil si citronovou tartaletku a byly v ní citrony, chápu, chápu.

Protože to káže zákon, musela nám firma zajistit místní úrazové pojištění, i když ho máme už z Čech. Poslali proto za námi pojišťovací agentku a protože se jí ani nám nechtělo nikam chodit, vyřídili jsme všechny papíry přímo před konbini. Nikam nespěchala, tak si s námi na zhruba dvě hodiny sedla a hezky jsme si popovídali. Dozvěděli jsme se například, že na prstech počítají jinak než my a taky podle mě moc hezký zvyk z kolejí. Bavili jsme se o tom, jak jsme čtyři na poměrně malém pokoji a že u nás by na jednou tak velkou plochu byli tři lidé, na což nám řekla, že často na takhle malém pokoji bydlívá 8 lidí, protože si tam obyvatelé přivedou přítelkyně a ty tam s nimi normálně bydlí - proto jsou na stropě nad rohy postele háčky, aby si tam člověk mohl pověsit závěs. Zvykem pak budiž to, že pokud si člověk přeje pokoj užívat k věděcké činnosti a být na něm sám, postaví před dveře například kelímek kávy pro každého ze svých spolubydlících, aby za výhradní právo užití nějak zaplatil. To je rozdíl oproti západním kolejím, kde se údajně na kliku věší kravata nebo ponožka a za nic se neplatí, ale na koleji jsem spal jednou a nic takového nepotřeboval, tak kdo ví, jestli je to vůbec pravda.

Při této příležitosti jsem zjistil, že čtyři milk tea jsou za jeden večer až až a zároveň se mi nějakých záhadným způsobem povedlo je z našeho konbini vykoupit, takže je ani následující den večer ještě neměli. Pak už jsme šli na pokoj, já chvilku blogoval a šli jsme spát - níže fotka mé vybavené postýlky, kterou jsem očividně nikam nepřidal.