Protože jsme prožili tři dny hezkého času, musely nás nutně potkat tři dny hrozného utrpení. Aniž bych zabíhal do detailů (dohodu o mlčenlivosti jsem nepodepsal, takže to důvodem není), po příjezdu jsme dostali desku A, po třech týdnech nám ji vyměnili za desku B, na které polovina věcí přestala fungovat, a deska B má vestavěnou kameru, kterou jsme měli na projekt použít, i když jsme říkali, že běžná USB webkamera je vhodnější, jednodušší na práci, levnější a všechno okolo. Ne, nejdřív to zkuste s touhle. Zkoušeli jsme to tři dny, třetího dne Ježíš vstal, poslal management do háje a dojel si do místního datartu pro Logitecháckou webku, se kterou to zázračně funguje hned po připojení, nevídané. Abychom mohli použít vestavěnou kameru, museli bychom buď navrhnout něco o dva řády složitějšího, než co tu máme za už jen dva týdny stihnout, a nebo ukrást něco o dva řády složitějšího, než co tu máme za už jen dva týdny stihnout, a ani jedna možnost nebyla zrovna proveditelná. TL;DR už je poměrně dobře a tím část o utrpení končí.

Protože jsme byli poměrně rozladění, moc jsme toho neobjížděli a příliš mnoho zajímavých zážitků nemám. Navštěvovali jsme již známé™ podniky s výjimkou K.H.Wufu, kde já jsem s jídlem problém neměl, ale D. moc nechutnalo a tak už tam do konce vesmíru nepůjdeme. Nevím proč, ale vždycky to skončí tak, že já chci někam jít, on mi řekne, že mu tam nechutnalo, já odpovím, že se mnou taky nemusí chodit, a pak stejně jdeme do nějaké nové restaurace, která mně přijde fajn a on je nasraný. Zítra jdu do Tony’s food a všichni se můžou jít vycpat. Ve Wufu jsme zkusil “Spicy kelp”, protože ve mně kelp evokovalo kapustu, ale, spoiler, dorazily pálivé chaluhy. Byly nicméně celkem dobré, na povrchu křupavé, uvnitř žužlavé, a nemít polévku s krevetovými knedlíčky a misku rýže, asi bych je snědl všechny, takto jsem bohužel musel polovinu taliřku nechat. Pán nám také donesl tofu jako pozornost podniku, too bad že už tofu nemůžu ani vidět, ještě navíc nějaké nechutně karamelové, ale co naplat.

Ve čtvrtek jsme byli v již navštívené knedlíčkové restauraci, kde jsem mylně předpokládal velikost běžné malé porce a dal jsem si polévku a knedlíčky, byť by stačily jen ty. Po první návštěvě, kdy pán vykulil oči, jestli opravdu sám ztláskám 20 knedlíčků, se už nedivil, když jsme si jich ve třech objednali 22, ale divili jsme se zas my, když přišla regulérní (nikoliv regulární, zdravíme katedru teoretické informatiky) miska nudlové polévky a k tomu dvě misky regulérních plněných knedlíků. Nakonec jsme to ale nějak zvládli a restauraci mohu doporučit, pokud se vám za jídlo nechce utrácet tolik, totálně přežraní jsme každý zaplatili něco okolo 150 $. Z knedlíčků pak mohu doporučit spíš ty pažitkové, ty se zelím mi tolik nechutnaly a musel jsem se přemáhat.

Večer jsme pak jen s F., protože L. chtěl na nákupy a D. nechtěl na dobré jídlo, kde už jsme byli, šli na Sato Curry, se kterým už otravuji dva týdny. Na Fuxingu však měli plno a jako Evropané odmítáme čekat 20 minut na jídlo, mám hlad teď a teď buď budu čekat na donesení jídla, nebo se budu přesouvat někam, kde budu čekat na donesení jídla, ale kategoricky odmítám čekat na čekání na donesení jídla. Zjistili jsme ale, že je Sato další franšíza a mají ještě pobočku v Ximenu, čehož jsme se trochu obávali, přeci jen je to zábavní čtvrť, tak aby tam nebylo stejně narváno… Měli ale tři volné stoly, takže jsme se příjemně posadili k čekání na donesení jídla a chutnalo nám zrovna tak. Cestou na Fuxing ještě F. nadhazoval, že si možná dá o stupěň méně pálivé (minule jsme oba měli 4/5), což jsem zvažoval taky, ale bál jsem se, abych si pak neříkal, že jsem to neměl dělat a že je to takové mdlé. Na Ximenu měli jen 4 stupně, tak jsme si dali oba 3/4 a chtělo by to 4, dobré to bylo, ale chybělo tomu to brm brm.

Na google mapách jsem si všiml fotky, kde ve Fuingu někdo fotí své jídlo se Sato Curry lucky charmem, který samozřejmě nutně potřebuju, když už jsem z nich vysomroval samolepky. Nevím proč, jestli se mi líbí pofidérní estetika toho místa nebo jestli přidávají do svého kari heroin, takže má člověk tendenci se vracet, ale opravdu bych si ho přál a když jsem se po něm v Ximenu ptal, pán říkal “no no no” a vrtěl hlavou, tak nevím, jak si to vyložit. Ve Fuxingu předpokládám nepochodím, ani kdybych si jednu (dostal jsem dvě) z jejich nálepek nalepil na čelo, ale ještě je tu jejich Main Shop v Hepingu, kde by ho třeba měli a dali… Uvidíme, vypravím se tam asi někdy v týdnu.

Říkali jsme si, že si koupíme vlastní ramínka (pro Slováky viešiaky, očividně je zrovna u tohoto slova silná jazyková bariéra) na oblečení, tak jich F. koupil za 50 $ deset a nechal je v prádelně, ať si je klidně půjčí i ostatní z patra… Zbylo nám jedno a to jen proto, že jsem na něm měl nátelník, jinak by byly pryč všechny. Myslíme si, že byli zkrátka místní tak zvyklí na staré drátěné artefakty, že je existence plastových překvapila natolik, že je ukradli domů. Koupil jsem proto další várku, tu máme na pokoji a ani se z něj nehne. Za tímto účelem jsme šli do NITORI a, proč to píši, viděli jsme tam lehce zdeformovaného Štětináče (spoiler, je to soví pytlík) a Vedala. Protože jsem ale šťastným majitelem obou z nich v OG VIP DeLuxe variantě (děkujeme Blizzy a neurosama.shop), nechal jsem je tam, i když byli roztomilí.

Vzhledem k dalšímu odstavci je potřeba drobné okénko antropologického kontextu. Jednou jsme takhle večer seděli před FamilyMartem a k jednomu ze 3 stolků se posadila rodina, která se dorozumívala nepochopitelnými pazvuky. Už jsme tu nějakou dobu a poznáme, když na nás někdo mluví čínsky. Sice absolutně nechápeme, co nám říká, ale poznáme, že je to čínština. Tohle čínština není ani omylem, otec po dětech cosi skřehotal a ony mu skřehotaly nazpět, něco jako kdybyste nechali slona troubit do záchodové mísy. Máme s F. teorii, že jsou to lesní lidé, kteří jednou za týden sestoupí dolů z hor, tady se na týden najedí a pak zas vystoupí nahoru. Konec antropologického okénka.

Protože pokud člověk trpí, tak má trpět silně, vyskytla se tu osoba, která všechno zkazila. Úplně všechno je špatně, všechny životní jistoty, všechno. Už jsem si zvykl, že snídám ve FamilyMartu, dám si ten samý čaj a ten samý sendvič v tu samou hodinu (pokud jsem večer předem nechlastal), prostě malý rituál, který odlehčí tu krutou věc zvanou ráno. Vedle FamilyMartu je však školní menza a ráno sem do práce chodí mýt nádobí i jeden z horalů. V úterý na nás zamával a cosi skřehotal, ale všichni jsme si mysleli, že nás jen zdraví, protože jsme jiní, to už jsme tu párkrát zažili. Ve středu nás ten pošuk vyhnal od našeho stolu, mával na nás ať jdeme pryč a skřehotal velmi nahlas a naštvaně, načež postavil tři židle do řady a chudáka L. vecpal do té vedle té, do které se následně posadil. F. následně vtáhl do druhé vedle něj a D. ukázal na čtvrtou, ať si ji přisune do řady. Nevím, proč zrovna já jsem na fotce být neměl, ale nemůžu říct, že by mi to vadilo, poté, co L. dost razantně posunky vysvětlil, že batoh na klíně na fotce mít nebude, a švihl F. přes stehno, ať si sedne hezky rovně. Jakmile byly fotky pořízeny, vypadli jsme tak rychle, jak jen nám to soudnost dovolovala, a zbytek dne probíhal poněkud pošmourně.

Ve čtvrtek přišel zase, to jsme si šli jen pro pití s sebou, že se najíme v 7-eleven v práci, ale zmerčil nás, v umývárně nádobí popadl kus kartonu a naškrábal na něj USA a France. To víme, protože F. vytáhl google lens a přeložil nám to, tak říkáme že ne, že Eurome, Czechia… Ne, nic takového neexistuje, když jste bílí, tak jste buď z USA, nebo z Francie, vyberte si. U stolku tam snídal nebohý čínský mladík, na kterého ten imbecil začal skřehotat, on se nám snažil zároveň překládat a hrozně se omlouval, že neví, co ten pán chce, i když to zcela očividně nebyla jeho chyba… V pátek jsme šli rovnou do práce, snídali až tam a zítra uděláme to samé, všechno je v troskách, nesnáším to tady, ach jo.

V příspěvku o hovínkové pláži jsem chtěl popsat typy legrace, kterou může člověk zažít, ale očividně jsem to neudělal, tak je popíšu tady:

  • Type 1 fun je, když se bavíte během toho, co něco děláte, a příjemně na to vzpomínáte, například lyžování.
  • Type 2 fun je, když se nebavíte během toho, co něco děláte, ale příjemně na to vzpomínáte, například sjíždění divoké řeky.
  • Type 3 fun vůbec legraci nezahrnuje, nebavíte se během toho, co něco děláte, nevzpomínáte na to příjemně, ale jsou z toho dobré příběhy.

Hot springs jsou type 1 fun, výlet na Jiuwu je type 2 fun, slejvák v Čankajškově monumentu je type 3 fun. Hovínková pláž je type 2,5 fun, bavíte se při tom, nebavíte se potom, ale jsou z toho dobré příběhy.

V sobotu jsem se opět šel projít na místní kopce, tentokrát s cílem obejít všechny čtyři zvířecí hory. Pokud by se o to někdo chtěl pokoušet, doporučuji vyšplhat na Elephant Mountain, jít směrem na Jiuwu a v jeden moment zatočit doleva dolů po schodech. Měli byste dorazit na asfaltovou cestu a po levé straně bude chrám. Procházka je to ale za mě průměrná, Jiuwu se mi líbilo víc, byť jsem taky víc trpěl. Tady jste šli většinu cesty po asfaltce a jen jste občas zatočili do lesa, vylezli na horu (teda spíš kopec), na kterou samozřejmě vedly schody, sešli dolů a zase ťapkali po asfaltce. Type 3,5 fun, nebavíte se při tom, nebavíte se po tom a nejsou z toho dobré příběhy. Ujal se mne tam opět náhodný kolemjdoucí (proč si všichni myslí, že jsem se ztratil?), ale můžu mu nechat na Boltu hodnocení pěti hvězdiček, protože říkal jen “lion mountain”, “leopard mountain”, “tiger mountain” a “back to city”. Protože teď nebudu zkoumat, jak přidat cestu do google map, zde je trasa, jak se dostat na odbočku dolů k chrámu a na asfaltku, o které jsem mluvil. Na street view jde cesta dolů projít, ale na mapě bůhvíproč není. Tady je pak zbytek cesty po třech beast mountains. Lion mountain se na mapě poměrně špatně hledá, protože je pouze čínsky, a jakmile člověk nemůže najít druhý bod ze čtyř, většina cesty je v háji… Fun trivia, leopard je v anglickém přepisu Bao, pokud je mezi čtenáři někdo fanoušek indie virtuálních trubek. Večer jsme pak šli s F. a s L. do hotsprings, D. se stále nechce dívat na nahé dědečky. Tentokrát nikdo nevzdychal, ale za zdí, kde je mimochodem dámské křídlo, jsme slyšeli ještě horší věci, o kterých radši ani nebudeme mluvit.

ztratil

Dnes jsme pak šli na pláž Wanli, se kterou jsme byli moc spokojení, protože tam v okolí nebyla čistička, nebo jsme o ní alespoň nevěděli. Lidé se nirmálně koupali, takže jsme si pronajali slunečník (500 $ za něj a 4 židličky na den) a hodinku jsme si ve čtverci házeli F. bačkorami. Lidé na nás koukali dost divně, ale F. poznamenal, že je to asi proto, protože se dokážeme bavit i bez instagramu, na kterém tu k naší lítosti všichni ujíždějí. Pak jsme si zaplatili jízdu na nafukovací pohovce za skůtrem, 300 $ za osobu na příliš mnoho času, bylo to hezké, ale bylo toho dost. Tam i zpátky z pláže jsme jeli autobusem 1815, pozor, autobusy tu prostě nezastaví, pokud jim nestojíte v cestě, a to jenom možná, a ideálně přijedou 4 minuty předem, takže buďte ostražití, pokud budete někdy mít tu smůlu a budete se s nimi muset přepravit. Vnitřek je pohodlný, klimatizace poněkud silná a jízda v rámci mezí plynulá, ale výstupy a nástupy jsou strašné.

Po příjezdu domů jsem zjistil, že jsem si absolutně příšerně spálil záda a břicho, ale jen od žeber nahoru, protože po žebra jsem stál ve vodě při házené. Sice jsem se namazal padesátkou, ale očividně nebyla tak voděodolná, jak jsem doufal, takže vypadám jak červená karkulka. Natřel jsem se od hlavy k patě aloe vera gelem na spáleniny a druhého dne ráno už to bylo poněkud lepší, ale stále mne trochu pálí ramena, takže poučení pro příště a pro všechny budoucí cestovatele: mazejte se víckrát a pořádně. Vím, že dobrého nepálí, jak říkávala naše chemikářka (kdo jste viděl moji bleskovku z Akiconu, tak ta), zatímco brala holou rukou zkumavky z kahanu, ale místní slunce by pálilo i ji. Slunce v duši vám proto přát nebudu, ale mějte se alespoň hezky.