Druhý týden našeho vyhnanství studijního výletu probíhal už poměrně nudně, žádný den se nestala tak velká kalamita, aby o tom stálo za to psát. Práce jakž takž pokračuje, ve čtvrtek za námi přišli, jestli nás to baví, že minimálně kolega D. vypadá docela znuděně, a teprve tehdy jsme se dozvěděli, že projekt ACDRC, v rámci kterého tu jsme, má mít krom technické i kulturní složku, že si klidně můžeme vzít volno a jet na výlet poznávat Tchaj-wan. Že prý se před naším příjezdem radili a čekali, že budeme chodit tak na 3 dny v týdnu, že jsou překvapení, že jsme tam každý den. Jsem si jistý, že vědět tohle předem, tak jsme míň nasraní, že nám nic nefunguje, a snášíme to lépe.

Content warning, technikálie: V pátek se nám ale podařilo malé vítězství, kdy jsme se po dvou týdnech konečně zvládli dostat z user-spacu Ubuntu přes /dev/mem do memmory-mapped I/O prostor a z linuxu jsme rozblikali LED na vývojové desce. Vedení bylo trochu překvapené, že se dva týdny neúspěšně snažíme blikat LEDkou, když bychom vlastně měli dělat něco úplně jiného, ale holt je to základ, no. Konec technikálií.

Abychom si v pondělí spravili náladu špatnou z toho, že je pondělí, šli jsme na borgir do Takeout burger & cafe písmenka. Už jsem vzdal svou misionářskou činnost a svoji snahu podvracet cizí snahu chodit do KFC (mid), Popeyes (mid), McDonalds (mid) a pizzy (mid) namísto místních podniků, takže jsem borgir osobně nerozporoval a nechal jsem zbytek, aby se pohádal mezi sebou. Nakonec to ale bylo dobré, nemůžu ale říct, že by mě nějak uchvátili. Některé restaurace si pamatuji doteď, ale na Takeout jsem si vzpomněl až při procházení fotek při psaní tohohle postu. Vzhledem k tomu, že to asi byla i trochu kočičí kavárna, viděli jsme několik čičinek, které ale byly dost znuděné a spíš pospávaly než že by se zajímaly o návštěvníky, jako jsem na to zvyklý třeba z brněnské Kdovíjaksejmenuje poblíž Cafe Seoul. Věrný svému jménu jsem si dal milk tea, překvapili mě pěnou na vršku, se kterou jsem se ve FamilyMartu nesetkal a popravdě nejsem jejím fanouškem. Poslední zajímavostí je, že nemají záchody pro zákazníky, a musíte tak ven z podniku, obejít budovu a dojít si do vestibulu nějaké investiční skupiny…?

On company expenses jsme tento týden dostali něco žužlavého, byly v tom vodou nasáklé a rozpadající se arašídy a něco mezi pudinkem a tofu…? Snědl jsem to z úcty k hostitelům a jídlu, jde-li to za jídlo považovat, ale znovu prosím už ne. Protože nám toho dne americké prasárny nestačily, šli jsme na borgir i k večeři, tentokráte do Butcher by Lanpengyou písmenka. Ani tady mě nenadchli, popravdě teď při psaní pochybuji, jestli by mě vůbec nadchla má oblíbená borgir hospoda U Čížků na Karláku, nebo jestli je to jen nostalgie (zdravíme Reiko). Borgir byl nicméně dobrý a protože mě kamarád poprosil, jestli bych mu nedovezl “taro ice cream” cigarety z nyní virálního internetového memu, které zatím nemůžu sehnat, rozhodl jsem se zkusit tu taro mlékotřes. Nejsem vám schopný popsat, jak kolokázie jedlá (je to tak obskurní název, že si ho už pamatuji a nemusel jsem googlit, respektive KachnoKachnoJdiit) chutná. Možná je vlastně celkem podobná levanduli, ale to mne napadlo až teď, takže bude potřeba další výzkum. Mimo to mě v Butcher atakdále mile překvapili tím, že měli high-end high-tech high-seat toaletu, na kterou jsem se na Tchaj-wan těšil a které se mi skandálně nedostává, takže pokud by někdo trpěl stejnou touhou po příjemném posezení, můžete sem zajít i za tímto účelem.

Protože měl F. narozeniny a D. mu chtěl koupit dárek, vydali jsme se do méně ghetto křídla naší oblíbené Guanghua digital plaza, kde jsem si ve science factory udělal radost nerdíkovskými piny. Pokud by laskavý čtenář nechápal ten s krtkem, doporučuji k přečtení publikaci A mole of moles: What would happen if you were to gather a mole (unit of measurement) of moles (the small furry critter) in one place?, popřípadě rovnou celou knížku Randalla Munroea, která s výborným překladem vyšla i u nás. Moji fascinaci stále stojícími ruinami už jste jistě odhalili, takže se s vámi podělím o náhodnou továrenskou budovu hned vedle National Taipei University of Technology. Rád bych zoology mezi čtenáři nadchl objevem šneka, který se ze své nohy odráží a hopsá vzduchem, ale jakmile jsem jej zmerčil, uličník hopsat přestal a začal se normálně plazit, takže si na tento objev musíme počkat.

Z úterního rána mám pro šotíky mezi čtenáři pár informací k místnímu MRT. Zaprvé, jezdí na pneumatikách po širokých traverzách, což mě celkem překvapuje, ale asi k tomu měli nějaký důvod. Není to však railgun, jak jsme začali okamžitě vtipkovat, když jsme ony traverzy poprvé viděli, zdravíme Misaku. Možná to na gumách míň drncá? I tak se ale všichni úzkostlivě drží, kdyby náhodou něco. Peasants, jak by řekl kolega F., kdykoliv je něco přes a on má vysokou zem. Už jsem teda jednou málem sletěl, ale to není důvod se za jízdy držet, #naprazaka. Před a za (nebo za a před) každou stanicí je spojka obou směrů a vidět protijedoucí soupravu maličko poskočit zrovna v místě, kde by bývala mohla zatočit hned proti vám, je velice příjemný zážitek, to nemohu říci. Taky si myslíme, že řidiči MRT musí být neskutečně zruční, vzhledem k tomu, že celou cestu couvají. Kabiny musí být vzadu, protože vepředu jsme ještě žádnou neviděli, ale nevím proč to tak mají. Vždyť by bývalo jednodušší mít kabinu vpředu a mohli by tak sedět normálně, kdežto teď jsou nepochybně otočení, pravou rukou (jezdí se tu vpravo) se opírají o sedadlo spolujezdce a celou cestu jedou pozpátku. Možná aby se lidi mohli za jízdy dívat z okna?

Nebo je možná řidič schovaný dole pod oknem, jak napovídá tato cedulka na dvířkách před sklem. Napadlo nás koupit ve FamilyMartu hotové jídlo a položit ho k nim, jestli se vysune ruka a čapne ho, ale ještě jsme to nezkusili.

Na těch úsecích červené a modré linky, po kterých jsem jel, se metro chová slušně a jezdí po stranách nástupiště, takže se otevírají dveře stále na té samé straně. Na hnědé lince to neplatí, ta je úplně retardovaná a v jeden moment se strany střídají na každé stanici, což je v dopolední pološpičce vážně nepříjemné. Při přestupu na Zhongxiao Fuxingu jsem pak viděl tuto reklamu, kterou by jistě ocenil Karel, takže zdravíme Kayu a posíláme nohy. A protože jsem měl úžasnou příležitost zinscenovat proslulý mem, přikládám třetí obrázek níže…

Na oběd jsme šli do spousty písmenek, kde jsme si dali výbornou curry rice s omeletou a smaženým vepřovým se sýrovou omáčkou. 10/10, absolutně vynikající, pokud vás sem vítr zavane, určitě tuto reštiku doporučuji. Tady jsme taky zjistili, že se F. i D. po nepříjemné zkušenosti (myslím z Tony’s Food) bojí miso polévky a protože mi jí bylo líto, jejich mističky jsem spotřeboval za ně. Cestou jsem si pak všiml podniku s názvem Mateas, takže zdravíme Matyho.

Večer jsme pak šli do místního McDonalds, který nebyl nic extra, pročež jsem ho nefotil a tak ho neuvidíte. Uvidíte ale ukázku obsese požární technikou, kteroužto tady v prvním patře mají, a sice slaňovací kladky. Byl jsem v pokušení na schodech rozdělat požár, abych si ji mohl vyzkoušet, ale vzhledem k tomu, že nikde nebyla cenovka a nevěděl jsem tedy, kolik bych za tuto kratochvíli zaplatil, radši jsem od toho plánu upustil. Na vysvětlenou, kdekoliv je něco, s čím byste si neměli hrát, jako například záchranná brzda, nouzové otevírání dveří, zaměstnanec Taipei Metro nebo škola, je u výstražné cedule přesná taxa, kterou za porušení zákazu zaplatíte, takže fakticky cenovka…

Ve středu jsme na oběd šli do už známých nějakých čínských písmenek, kde jsem si tentokrát dal to co prve F. Bylo to moc dobré, ale pochopil jsem tu rozdíl mezi pálivým a kořeněným jídlem. Pálivé vás pálí a přejete si, abyste necítili pusu. Kořeněné vás nepálí, ale pusu necítíte, začali jsme tu tomu proto přezdívat anestezie. Tentokrát jsme seděli tak šikovně, že jsme se mohli pokochat místní požární centrálou. Shodli jsme se na teorii, podle které vedou všechny požádní alarmy ve čtvrti do této restaurace a podle popisu požáru pak místní obsluha přivolá hasiče stiskem tlačítka nahoře, přičemž si může vybírat z velikosti požáru L až XXXXXL. Pokud je váš požár velikosti M a menší, nemáte na hasiče nárok a musíte ho uhasit sami jako správný člen společnosti. Mimo to, chodci zde mají v dopravě svatou přednost (Pedestrians have the right of way, jak se tu můžete všude dočíst), takže by k vám stejně přijeli s křížkem po funuse, protože by pouštěli lidi na přechodu, stejně jako to dělají sanitky. To mi tu přijde absolutně nepochopitelné, že sanitka nemá přednost, klidně stojí na červené na semaforu a ta paka na mopedech jí ani neuhnou. Pokud zvídavého čtenáře napadlo, co by se dělo, kdyby začalo hořet v této restauraci, i na to jsme samozřejmě mysleli. Co jsem zatím vypozoroval, platí i zde nepsané pravidlo chránit při katastrofách ženy a děti, a proto by v případě požáru na místo nastoupil nejstarší člěn rodiny, který už má to nejlepší za sebou a rád by z vyššího principu mravního uhořel při varování hasičského sboru nebo alespoň při pokusu o to. Cestou zpátky D. málem srazilo auto, když zcela suverénně vstoupil na přechod, zatímco byla červená, protože před červenou parkoval náklaďák a tak ji neviděl.

Jako zákusek jsem si pak v písmenka Cinnamon Rolls hned vedle koupil na později cinnamon roll (jak nečekané), ale býval jsem si měl dát normální skořicový, možná s dvoujitou porcí náplně, ten s houskovým knedlíkem navrchu mne moc nenadchl. Byl ale zajímavý, chutnal trochu po pistáciích, možná tady tak houskové knedlíky dělají. K večeru jsem se šel projít do blízkého parku, ale už byla dost tma, takže jsem z parku nic moc neměl, někdy se tam vypravím za světla. Cestou zpět jsem ale viděl tento krásný doplněk ke dveřím Katedry permoníků a trpaslíků, které mají na FELu. Asi tu někde žijí nějací malí lidé, kteří potřebují malé umyvadélko, ale ještě jsem žádné takové neviděl.

A protože jsou teď populární Backrooms, půjdu s dobou a ukážu vám i ty…

Dalšího dne jsem si k snídani zkusil dát ve FamilyMartu knedlí(če)k plněný vepřovým. Byl dobrý, z onigiri už mi trochu hrabe, ale čekal jsem trochu víc náplně.

Na oběd jsme pak šli do YAOI restaurace, asi protože se to D. líbí. Dobré, ale drahé, víc k tomu asi není co dodat, snad jen že jsem zase měl tři miso polévky. Cestou z oběda jsme se zastavili v 7 eleven a byl jsem svědkem něčeho, co mi přišlo mnohem vtipnější než pánovi zavřeném v chlaďáku. Procházel jsem okolo lednic s nápoji, když v tu vedle mne z police spadla krabička s čajem. Připadalo mi to divné, tohle se přeci v lednicích neděje… a najednou koukám, a v té polici šmátrá něčí prst! Kouknu kousek výše a nad plechovkami tam vidím něčí oči! Jestli něco, tak prodavače zavřeného v lednici jsem tady nečekal. Ukázalo se, že je za lednicemi průchozí chodba, ze které se doplňuje artikl, asi aby se zbytečně nevětralo, a rovnou se v ní skladuje jídlo, u kterého je to potřeba.

V pátek jsme šli na další nemístné jídlo a sice na steak do NiuYi Niu Thick Cut Steak. Můj medium-well byl v pořádku a nemoc šílených krav u sebe nepozoruji, ale zbytek příliš spokojený nebyl, F. by prý byl schopný klidně odejít z talíře, jak byl nepropečený. F. si dal s lanýžovým pyré, které jsem od něj ochutnal a je to zajímavé a dobré, ale jak říkal, asi šlo o nepravé lanýže, jinak bychom se buď my nebo podnik vzhledem k množství nedoplatili. Dostali jsme navíc pepřovou a sladkokyselou omáčku, druhá jmenovaná nic moc, ale pepřová byla velmi dobrá. Cestou zpět jsme viděli něco, co vypadalo jako by někdo vystavil svoji babičku před branku na chodník, a pak pověstnou cuckstoel, nezlobte se na mě, ale jinak to nejde nazvat.

Po práci jsme šli, asi abychom oslavili částečné pracovní vítezství, na pivo, a k mé nevoli jsme opět zamířili do nepokryté turistické pasti v Ximenu, kde má každý podnik tři lidi na to, aby lákali kolemjdoucí dál. Je to předražené, je tam vlhko, mají tam dětské stoličky, hraje tam idiotská hudba a v noci je to půl hodiny pěšky. Už jsem tu byl jednou, zbytek pak šel podruhé beze mne, když mi nebylo dobře, a tentokrát se šlo potřetí proto, protože minule dostali poukaz tuším na 280 $. Jednou to tu zkusit je asi v pořádku, ale podruhé už je přespíříliš a příště už se na to vykašlu, nehodlám tyhle typy podniků podporovat. U nás by mne hanba fackovala, kdybych šel do podobné hospody na Staromáku, tak nevidím důvod do nich chodit tady. Být to na mně, sedneme si před FamilyMart a pijeme plechovkové pivo, dokud nás to neomrzí, a pak to máme domů celých 30 sekund. Zbytek pak chtěl ještě jít na vodní dýmku, což už se mi opravdu nechtělo, a tak jsem se odpojil a zamířil domů. Potkal jsem pár zjevů, ale nemůžu říct, že bych se cestou nějak bál, ono když jde člověk rychle a cílevědomě, tak ho asi nikdo neotravuje.

D. v sobotu vyspával (a trochu se pohádal s F.), takže jsme s F. šli na oběd sami, zvolili jsme již jednou navštívené GINGIN Chicken, kde jsem si tentokrát nedal něco spicy kuře něco, ale něco sweet & sour něco kuře něco, které místy pálilo i tak, protože do rýže nasekali smaženou chilli papričku. Bylo to dobré a jsem spokojený, ale pro příště asi zůstanu u spicy verze, i když mě z ní bolí celý člověk. F. si dal zmíněné spicy něco a prý to nepálilo prakticky vůbec, takže jsme asi objevili dva konce škály a příště to bude někde mezi, pálivost je koneckonců spektrum. Objednal jsem si navíc Calpis, který chutnal jako Actimel, na zažívání je to asi dobré a chuť není špatná, ale milk tea to není…

Odpoledne jsme jeli všichni ještě s L. partnerkou do Taipei Astronomical Museum, které je moc hezké a doporučuji sem zajet, ale opět jsem měl pocit, že jsem si dost věcí nepřečetl, jak všichni pospíchali. Sice jsme se rozpustili, ale z posledního patra jsem viděl polovinu… Dost mi vadilo, že vám exponáty určovaly, kdy a v jakém pořadí je můžete spouštět, takže například u trubic se vzácnými plyny jsem si rozsvítil jen neon, protože zbytek jich byl asi unavený - na tomhle by měli zapracovat, všechno tam má velký potenciál, ale když musíte minutu čekat, než se všechno vyresetuje a vy můžete začít odznova, protože jste něco nestihli pochopit, je to dost otrava. Nadchl mě tu Hertzsprungův–Russellův diagram, který měli moc hezky znázorněný a ze kterého jsem to pochopil mnohem lépe než z obrázků na wikipedii. Tenhle mi přijde nejlepší, jinak jsou podle mě celkem chaotické.

Přestože jsme stále v tom samém městě, přeci jen jsme změnili čtvrť a měl jsem pocit, jako bych se z Rajské zahrady dostal na Palmovku. Nebo, pro východní čtenáře, z Hlinek do Židenic, pokud si Hlinky i Židenice pamatuji správně. Hned u nádraží byl ale FamilyMart a tak bylo zas dobře… Cestou jsme viděli spoustu propriet ze Serial Experiments Lain, ale nemá to na fotku, kterou poslal známý z Thajska, s dovolením si vypůjčím. Zároveň se nemohu nepodělit o úžasnou novinku, kterou jsem tu objevil, a to PoE 8. Hráči Path of Exile mají smůlu, neb jde o Power over Ethernet 8, který na rozdíl od konvenčního PoE využívá všech 8 vodičů ethernetového kabelu k přívodu elektřiny.

Po cestě tam i zpět jsem pak viděl několik zajímavostí, jako strašáka oděného do pracovní uniformy, který asi odhání nemakačenka jako jsem já, čínský klon Foodory, který se skandálně nejmenuje Pandora, ale trapně FoodPanda, a claw machine plnou multimetrů - asi kdyby studenti elektrotechniky zapomněli v den zkoušky svůj přístroj doma, aby mohli zkusit své štěstí ještě před samotnou zkouškou. Jo a místní backrooms mají navíc schody…

F. se v muzeu odpojil dřív s tím, že mu není dobře, a tak jsme šli s D. hledat jídlo jen ve dvou. Já jsem konzervativní a klidně bych nejdřív dojel domů a tam se najedl ve známé restauraci, ale D. byl pro hledání nových věcí tam, kde jsme byli, proti čemuž jsem vlastně nic neměl. Hledání nám však zabralo o mnoho víc času, než jsme předpokládali, protože všude byla fronta tak tří skupinek, které čekaly na usazení. Po nějakém čase už jsme procházeli dost pochybnými uličkami, v jeden moment i něčím domovem, abychom se vynořili s hlubin pekla zpátky u stanice Shilin, kde jsme prve vystupovali. Rozhodli jsme se zapíchnout to v izakaje HASUMENTEI, kterou D. vybral a se kterou jsem já byl vrcholně spokojený. Sedli jste si k pultu na vachrlaté židličce (a kopli do slečny vedle vás, protože měříte 180 a židlička má 40 čísel), dostali jste objednací lístek celý v čínštině a pán vám na něm přepsal čísla tak, aby korespondovala s anglickým menu, které sundali ze skříně a sfoukli z něj prach (nebo si to tak alespoň představuji). Problém nastal, když si D. chtěl objednat pouze přílohu a pán se mu snažil vysvětlit, že minimální objednávka na osobu je 260 $, což nevycházelo, ani kdybychom platili dohromady. Je to nepříjemné, ale upřímně, být solný z toho, že si v izakaje, kde podávají výhradně rámen, člověk nemůže dát jen přílohu, je trochu hloupé. D. to pak vyřešil tak, že si dal přílohy dvě, a smažené kuře (to mohl jít do KFC) mu snad i chutnalo. Můj miso rámen byl vynikající, na konci asi sestavím foodie seznam doporučených podniků.

Hodí se vědět, že prakticky ve všech podnicích tu někde mají kelímky a karafy s vodou, takže si nemusíte objednávat pití, pokud nechcete. Tady měli na výběr soft drinky (Cola a Sprite) a čaj (oolong a barley, škoda, že s námi nebyl F.), ale až po objednání jsem si všiml vody, kterou mám k vývaru raději. Tady zrovna ne, ale v některých podnicích (například anestezie) mají navíc veškeré stolní nádobí a příbory ve… skříňce v rohu místnosti, která je dost možná sterilizátor, ale dost možná taky něco úplně jiného. Zkusím ji do příště vyfotit, třeba mi to erudovaní čtenáři osvětlí. Tímto jsem snad v něděli úspěšně dohnal týden až po sobotu a někdy příště se dozvíte, jak jsem epochálně zmoknul.