V práci jsme se ve čtvrtek trochu posunuli, na schůzce nám vysvětlili, jak přesně funguje jejich proprietární součást, kterou máme za úkol zapojit, jen je smutné, že jsme předtím strávili X hodin zjišťováním něčeho, co mohlo být někde napsané. Obdoba “celý tenhle meeting mohl být e-mail”, jenom si dosaďte místo e-mailu dokumentaci. On company expenses se ale objednal fancy čajík z Macu tea, dostojivše svému jménu jsem si samozřejmě dal milk tea a zkusil jsem ho teplý, chutnalo to jako horší čaj s mlékem z naší malé kotliny. Pracovní trable tedy doufejme začnou ubývat…

Na oběd jsme pak zašli do písmenka Torisan písmenka, kde jsem si ke své smůle omylem, protože moje čínština také příliš nevzkvétá, objednal yuzu ramen, který by mi býval velice chutnal, kdyby mi ho nekazilo Yuzu. Někteří čtenáři si ho prý dávají dobrovolně, stejně jako rajčatový hovězí, tak nevím, jestli jsem postižený já, nebo všichni okolo mne.

Asi jsem nastydl, kteréžto smrtelné pánské onemocnění se v pětatřiceti stupních poznává celkem špatně, takže jsem se při nahmatání zvětšených krčních uzlin mírně vyděsil a začal zjišťovat, jestli tu jako cizinec zemřu pro zdravotnictví nebo při pokusu o to a skoro jsem se odhodlal jít k, jak tomu zde říkají, rodinnému lékaři, což je spíše lékař pro celou rodinu. Můj rodinný lékař (rozumějte maminka) mi ale poradil, ať si udělám na krk Priessnitzův zábal, vezmu si paralen, udělám si čaj a jdu si lehnout, což snad ve výsledku pomohlo, takže krásy tchaj-wanských nemocnicí naštěstí objevovat nemusím. O to vtipnější tato včerejší situace byla, když uvážíme, co nás čeká…

Dnes má nastat potopa světa, blíží se k nám tajfun Bavi. Včera v 8 večer primátor Taipeie na dnešek oznámil mimořádné volno z důvodu přírodní katastrofy, takže jsme v našem FamilyMartu nakoupili instantní polévky, vodu a náhodné věci k snídani a připravili se na nejhorší. V práci nám řekli, ať si s sebou všechno vezmeme domů, kdybychom doma museli další den zůstat, Bavi je totiž mimořádně silný a na Filipínách už kvůli němu přišlo o život patnáct lidí, vizte ČT.

S černým humorem Čechům v těchto situacích vlastním se musím podělit o Waffle house index, který se v USA neoficiálně používá k měření dopadu bouří a hurikánů a který jsme tady překřtili na FamilyMart index. Všechny restaurace jsou totiž zavřené, jak nečekaně D. zjistil, když se chtěl jít naobědvat, ale náš FamilyMart je otevřený dál. Přesunul se však do žluté úrovně, neboť stáhli slunečníky a uklidili židličky z verandy. Zbyly tam akorát dvě, ve kterých jsme si s F. předešlého večera sedli na hotdog. Přemýšleli jsme, jestli se připravit až tak moc, že bychom si koupli předplacené roblox karty, ale seznali jsme, že to se radši necháme odnést tajfunem, než klesnout na tuhle úroveň. Na cestě na kolej jsme pak viděli přivázané a opáskované stromy.

Čekali jsme, že se probudíme, po ulicích budou létat palmy a téct hektolitry vody, ale nic z toho se zatím nekonalo. Párkrát krátce sprchlo, ale jinak je celý den posobně jako doposud, o což víc se nudíme. Ráno jsem se proto vydal pro snídaňové onigiri (tuňák a losos, obě dobré) a když už jsem tam byl, vzal jsem si i chlazené jídlo, které jsem mínil ohřát v mikrovlnce na patře, ale paní prodavačka mi ho ohřála rovnou tam, protože jsem nestihl včas zareagovat. Byla to rýže se sýrem, rajskou omáčkou a klobáskou, celkem dobré.

Protože nás varovali, že by v důsledku tajfunu nemusela jít elektřina (a protože jsme se nudili), rozhodl jsem se vyprat si ponožky. Prací prášek, který jsem ve středu zakoupil a který jsem otevřel na špatné straně víka, takže jsem urval pant a visí teď na “zde odtrhněte” kousku papíru, mi černé ponožky nevybělil, takže jsem snad přeci jen koupil správný. D. pral taky, takže jsme chvíli dumali nad tím, jakou teplotu představuje “hot”, “warm” a “cold”. Mou hypotézu “hodně”, 30-40" a “málo” jsme se rozhodli ověřit v datasheetu pračky, kde jsme sice našli hezký stavový automat procesu praní, ne však teplotu. D. proto vypral na cold, já následně na warm, ale dost možná to bylo úplně jedno vzhledem k upozornění, že budou všechny cykly prané studenou vodou, pokud se nepřipojí hadice s teplou. Když nahlédnete fotografii hydroinstalace níže, třeba dojdete ke stejnému závěru, ke kterému jsem došel já, tedy že teplá voda se musí vést jinou trubkou než studená, pokud má teplou taky zůstat. Pobavila mě rovněž místní elektroinstalace, proč se taky obtěžovat se zemnicími kolíky, viďte. Prát ale přeci jen budu v té levé pračce…

Sušení bylo oproti praní poměrně přímočaré, rozhodl jsem se pro “medium heat”, naházel dovnitř kačky a pak už jen čekal. Musel jsem ale sušit nadvakrát, takže příště možná odestuji, zda se kuře upeče na 400 °C dvakrát rychleji než na 200.

V touze překonat tajfunovou nudu jsem pokročil v Měsíčních zahradách a zkusil jsem hranou adaptaci své oblíbené Kowloon generic romance, ale příliš spokojený nejsem, film má 2 hodiny a po 45 minutách jsem přestal. Pokud někdo nečetl předlohu ani neviděl anime adaptaci, asi by se mu film mohl líbit, ale jelikož jsem obojí četl a viděl, změny v příběhu i postavách mne moc nepotěšily, byť nejsou nějak markantní. Jinak se neudálo nic, o čem by stálo za to se zmiňovat, snad krom dechového sboru z Kitauji, jehož přítomnost jsem v úterý odhalil ve sklepě a který byl včera nahrazen jakýmsi klavíristou. Dovnitř jsem se neodvážil, ale asi je tam zkušebna nebo něco na ten způsob, což mi přijde hezké.