Nesnáším nakupování. Vážně. Ale jinak to nešlo, protože jsem nebyl vlastníkem žádného lněného oblečení ani tílek odvádějících vlhkost, kteréžto se na tyhle výlety doporučují, a tak jsme se s maminkou vydali pro oblečky. Nejdřív jsme zkusili Bershku, kde měli pro náš účel vhodné celé jedny kalhoty, a když jsme viděli frontu na pokladny, radši jsme šli do H&M, které bylo hned vedle. Tam jsme nakonec vybrali několikero kalhot, buď čistě lněných, nebo z viskózy a lnu, ve kterých bych se snad nemusel na sluníčku usmažit, a několikero lněných košil.

Pojďme na chvíli předstírat, že je rok 2010 a každý, kdo něco znamená (nebo si to alespoň myslí), má svůj blog. Na ten přispívá různě (ne)vtipnými a (ne)zajímavými traktáty a kolem a kolem se vlastně všichni mají krásně. Vzhledem k tomu, že jsem se v roce 2010 místo psaní vlastního blogu zaobíral spíše psaním „Ema má mámu.“ a o krásy blogování jsem byl krutým řízením osudu připraven, vypadá tohle jako skvělá příležitost si svůj blogísek založit taky. Na většinu letošního léta totiž studijně letím na Tchaj-wan a tohle mi přijde jako zajímavější koncept než přispívat fotkami na gramy a fejkbůky a cestovatelskými arin-storkami na konatu, kterou stejně nikdo nečte. Tím sice předpokládám, že tenhle blogísek někdo číst bude, ale to už je problém laskavého čtenáře a nikoliv autora tohoto textu.