Schválně, hádejte, kdo si koupil kondicionér namísto šamponu? Proč sakra někdo v design týmu není schopný na přední stranu napsat conditioner? Jak je možné, že v regále plném šamponů vezmu kondicionér? Vždyť ani nevím, jak se používá, k čemu to vůbec je? Stojím ve sprše, plácnu si to na vlasy a ono to nepění, kouknu na přední stranu, tam je jen “total repair” a zbytek je čínsky, otočím dozadu, tam je čínsky všechno krom chemického složení a slova conditioner, to ho nemohli dát na přední stranu, takže si to retardi jako já nekoupí?

Dnes jsme poprvé jeli do našeho nového přechodného zaměstnání. Pracovní doba je tu podle pojišťovací slečny obvykle od 9 do 6, ale tady prý rádi chodí na 10, což se mi velmi líbí, vzhledem k tomu, že to máme 45 minut daleko. Dal jsem si tři budíky na 8 ráno, všechny tři prospal, z postele jsem vylezl v 8:30, nasnídal se v našem konbini a vyrazili jsme na cestu. Nasedli jsme na MRT na Shandao Temple, na Zhongxiao Fuxing přestoupili z modré na hnědou a odtamtud dojeli na Gangquian, odkud to bylo ke kancelářské budově asi 10 minut pěšky. Cestou jsem trochu kvetl, protože jako rodilý pražák mj. zvládám držet balanc v metru bez držení a když vím, že chci přestoupit na hnědou linku, tak prostě najdu hnědou ceduli se šipkou a jdu tím směrem. Jistý kolega ale suverénně obě schodiště na přestup minul, svéhlavě se snažil vytáhnout nás asi až na povrch a nedal si to vymluvit. Na eskalátorech měli cedulku “Zákaz vstupu v crocsech, nebezpečí úrazu,” asi aby se pěnová bota neskřípla mezi pohyblivé schody, což mi přišlo zajímavé. U nás je maximálně “Jestli to tlačítko zmáčkneš a nemáš dobrý důvod, tak uvidíš.” Když jsme dorazili na hnědou linku, bylo ještě potřeba přejít na druhý břeh nástupiště, protože soupravy jezdí uprostřed, podobně jako např. na Hlavním nádraží nebo Střížkově. Jistý kolega však odmítal uvěřit tomu, že stojí u opačného směru a že někdo jiný třeba může vědět, kudy máme jít, takže jsme na něj museli volat, ať nás doběhne.

Poněvadž jsme se předešlé noci posilněni místním tekutým chlebem dostali do postele až okolo čtvrté hodiny ráno, spali jsme náš poslední volný den zhruba do jedné odpoledne. Jsme hrozní, no, my víme. Čas snídaně dávno minul a tak jsme šli rovnou na oběd, ale jen s kolegou D., F. nebyl hladný a zůstal na pokoji. Rozhodli jsme se pro GINGIN Chicken, ve kterém byli předevčírem na večeři beze mne, protože jsem neměl chuť na velké jídlo, a chtěl jsem ho teď vyzkoušet. Jakmile jsme se posadili, servírka nám přinesla hrnek vody a mohli jsme si podle potřeby dolít z karafy na baru, což bylo velmi příjemné a za chvíli i potřebné. Dal jsem si nějaké mírně pálivé smažené kuře s rýží, k tomu čajové vejce a sezónní zeleninku, o které jsem myslel, že bude uvnitř v misce se zbytkem jídla, ale dorazila v mističce bokem, takže jsme si nebyli jistí, komu z nás vlastně patří… Ve výsledku jsem byl rád, že patří mně, protože mírně pálivé kuře pálilo celkem hodně a zelenina naložená dost možná v octu to hezky vyvažovala. Objednávalo se online, naskenovali jste QR kód na stole, jeden člověk “založil tým” a ostatním sdělil kód pro přidání se do týmu. Pak jste jen naházeli věci do košíku, potvrdili objednávku a čekali. Můžu to tu doporučit, moc mi tu chutnalo, fotka níže vlevo.

Kolega D. byl toho rána poněkud neklidný a vyžádal si k obědu (ještě stále jsme se nespravili) západní kuchyni. Přestože jsem ho varoval, že mě Alfred varoval, že tu máme jíst v místních řetězcích a že asijská pizza nebude chutnat jako pizza, šli jsme do místního Popeyes. Jestli jsou jiné než naše nemůžu posoudit, protože jsem v našem Popeyes byl jen jednou ve dvě ráno a snažil se rozluštit hodnocení učitelského sboru gymnázia v Dolní Horní (zdravíme kluky z piterny), takže jsem se na chuť kuřete moc nesoustředil. Protože v Popeyes neumím objednávat, dal jsem si příliš velkou porci a byl jsem od omáčky zaprasený až za ušima, což je sice moje dovednostní obtíž, ale gastrozážitku to ani tak moc nepřidalo. Kuře ale bylo dobré a být ho méně, asi si oběd i užiju. Zajímavá byla víčka kelímků, která měla poměrně velký otvor na pití (super!), který byl ale i natolik velký, že skrz něj mohl proplouvat led (vůbec ne super!), takže se člověku sice hezky pilo, ale pořád musel plivat led zpátky.

Spravit si spánkový režim se nám daří, akorát že vůbec. Proto jsme se vzbudili okolo jedenácté, už nemělo moc cenu pokoušet se o snídani a tak jsme šli rovnou na oběd. Kolega D. našel Sato Seinikuten, výbornou restauraci nahoru po schodech v prvním patře, kde jsme si dali nějakou rýžovou misku s masem, já navíc korejské kimči a mističku miso polévky. Můžete si také nalít vodu podle potřeby, což je podle mne zvlášť v místním počasí a s místním kořením moc hezké a doma mi to bude chybět. V některých restauracích lidé normálně pili svoji vlastní vodu, kterou si všichni nosí, což je u nás nemyslitelné, ale tady je to možná běžná praxe ¯\_(ツ)_/¯.

Po vydatném spánku, který jsme skončili před polednem, jsme šli za paní správcovou, aby nám zařídila přístupové karty. Oproti prvnímu dni, kdy jsme se jen podepsali a dostali klíč, jsme teď na sebe museli vyplnit složku včetně krevní skupiny a průkazové fotky - tu jsme samozřejmě neměli, tak nám paní řekla, že nám napíše e-mail a my jí v odpovědi pošleme fotku z telefonu. To ještě neudělala, takže jsme to neudělali ani my. Šli jsme tam jen tři, čtvrtý kolega byl na cestě ze zmínemého Airbnb, a ze tří karet nám fungovala jedna (ta moje, čím to asi bude…), ale večer už fungovaly i zbytku kolegů. Během zařizování, které trvalo alespoň půl hodiny, tak nakouklo několik místních studentů a jeden z nich nám doporučil restauraci Tomato Beef Noodle, kam jsme potom všichni čtyři chtěli zajít na brunch. Když jsme ale dorazili, měli plno, paní nám řekla, že místo bude nejdříve za 20 minut. Odebrali jsme se zpátky a narazili na Moon Moon Food, který vypadal hezky a už jsme měli hlad, tak jsme si vystáli desetiminutovou frontu.

Když jsem se vypotácel z ošetřovny, narazil jsem zrovna na kolegy z Brna, kteří právě vycházeli od převzetí zavazadel, takže jsme spolu rovnou zamířili k serevnímu meeting pointu (dva sloupy až ke stropu s písmeny N a S, úžasná věc), kde na nás čekala dvojice z Pedestalu. Po chvíli se přidal i třetí pedestalan, který nám mezitím zařizoval EasyCard - místní obdobu lítačky/tramvajenky. Pokud si ji zařizujete v samoobslužném kiosku, můžete nahrát vlastní motiv a nechat si ho na kartu natisknout, takže nám pan H. vyrobil takovéto hezké kartičky. Prý se prodávají i jako klíčenky s čipem, Alfred mi říkal, že si tu svoji koupil v obchodu se suvenýry na Taipei 101 v domnění, že je to jen visačka, a pak byl mile překvapený. Na kartu si buď můžete nahrát kredit a s ním si kupovat jednotlivé jízdenky, nebo si předplatit měsíční kupon a jezdit neomezeně, což jsme také udělali. S EasyCard jde taky platit v různých konbini, což jsem zkusil jedno, nefungovalo to a tak jsem se na to vykašlal a používám platební kartu od Revolutu. Revolut nenabízí vedení účtu v nových tchaj-wanských dolarech (NTD, NT$, ale na cenovkách je všude $), takže se při každé platbě provádí konverze a trochu tak jeho použití ztrácí smysl, ale je mi příjemné mít dvě virtuální karty a jednu fyzickou, které v případě potřeby můžu zablokovat a nemusím se bát, že ztratím svoji evropskou platební kartu.

Řízením osudu jsem si koupil letenky z Vídně s přestupem v Pekingu, nikoliv z Prahy s přestupem v Istanbulu, a tak jsem se do Vídně nejdřív musel nějak dostat. Udělali jsme si proto menší rodinnou dovolenou a v pondělí 29. jsme odjeli do Vídně s tím, že mě v úterý odloží na letišti a pak se budou bavit po svém. Cesta tam probíhala naprosto v pořádku až do okamžiku, kdy jsme v Břeclavi čekali na druhého strojvedoucího a během toho se nám přehřála mašinka, pročež vypadla klimatizace. Posádka se nám buď neobtěžovala nebo nemohla sdělit, co se děje, takže o mašinčině přehřátí víme od odposlechnutého rozhovoru dvou spolucestujících, kteří ale nevím, kde k té informaci přišli. Že jde do tuhého jsme poznali ve chvíli, kdy jsme venku na nástupišti spatřili paní z posádky s východně zachmuřeným výrazem, mokrým hadrem na hlavě a hlavně cigaretou v puse. Po zhruba 40 minutách se ale Tomáš asi dostatečně ochladil, takže jsme se mohli zas rozjet.

Páni, jak já nesnáším balení. Nesnáším spoustu věcí, ale balení je na žebříčku dost vysoko, hned za lidmi, kterým sociální inteligence nepřikáže vystoupit z prostředku MHD, když stojí ve dveřích. Sice s vydatnou pomocí maminky, ale nakonec jsem zabalil, takže hurá, můžu odjet. Začali jsme už včera (v sobotu), ale trvalo nám to až do dnešních zhruba 10 hodin večerních. Může za to v první řadě všepohlcující vedro, ve kterém i jednoduchá slovní úloha stylu “kolik kusů spodního prádla potřebuje běžný chlapec na 50 dní” dávala pořádně zabrat.

Jako každý evropský turista jsem se pochopitelně musel vybavit všemožnými dryáky proti smrtelným chorobám jako třeba rýma, bolest v krku nebo náhlé nutkání odeběhnout někam daleko a tam si dřepnout. Naběhl jsem tedy do lékárny a naordinoval si Paralen, Brufen, Modafen, Tasectan a Gaviscon, nějaké pastilky a kapky do nosu. V drogerii jsem si pak koupil krém na sluníčko, protože se bledý jako křída hodlám taky vrátit, a deodorant, protože jedna paní povídala, že se prý asiaté nepotí a tak nepotřebují pičifuky. Kdo ví, co je na tom pravdy, ale kdo je připraven, není překvapen, dokud není překvapen. Protože jsem běžný Pražák, který nemá rád komáry, vzal jsem si i repelent, tak uvidíme, jestli na čínské hmyzáky bude fungovat.